• můžete dávat témata na povídky i vy - TADY

pro elousheka na přání

9. září 2011 v 15:33 | Elizabeth Aletwi |  na přání
Je zvláštní jak někteří lidé uvažují. Lotka uvažovala opravdu zvláštním způsobem. Každý chce mít někoho, kdo mu bude blízký, bude ho dobře znát a bude si s ním rád povídat. Jenže existují i výjimky, které právě něčeho takového bojí. Lotka byla přesně takoví typ člověka. Nechtěla aby jí lidi chápali a tak vždy udělala opak toho co se od ní očekávalo. A tak se její okolí naučilo od ní nikdy nic neočekávat.
Zrovna včera ležela v posteli a přemýšlela, co by za se vyvedla. Myšlení jí šlo velmi pomalu. Byla jedna ráno, z únavy už byla hodně otupělá. Je vůbec ještě nějaká věc kterou by mohla překvapit? Tou jedinou věcí co od ní ještě mohou čekat. Nevypočítatelností. Takový paradox. Usmála se. Neměla by s tím skoncovat? Dyť kvůli tomu neví ani co jí jde, co má ráda, co jí baví a v neposlední řadě jaká by byla kamarádka. Nikdy o sobě nikomu nic neprozrazovala. Vlastně si ani nebyla jistá, zda má co prozradit. Bylo jí to upřímě jedno.
A teď? Kouká do blba. Nejspíš ještě pořád vzpomíná na dnešní zážitek.
Ráno nešla do školy - měla "písemkovou chřipku" a tak se jen potulovala po okolí. Město ve kterém bydlela doslova milovala. Tolik strašidelných zákooutí nikde jinde neviděla. Ráda se procházela potemělími uličkami. Schovávala se za úzkými cestami za domy. Nejlepší to však bylo za tmy a né teď místo školy. Nikdy se nebála, nebyla sama. Měla svůj stín. Jmenoval se Laura. Když Lotka chodila od lampy k lampě Laura se vždy prodloužila, zkrátila a pak zase prodloužila.
Žádný jiný člověk ní nevěděl. Mysleli by si že je cvok, kdyby jim řekla, že si vymyslela kamarádku.
Prošla uličkou. Potřebovala se dostat k řece. Zahla do prava hned zase do leva.
,,Au!" Do něčeho narazila. Začala si mnout hlavu. Podívala se před sebe. Otevřené dveře. Měla chuť se podívat dovnitř. Neodolala. Potichým našlapováním vstoupila dovnitř. O tomhle domě se říkalo, že tu straší. Laura se tomu ani nedivila. Dům byl velmi ponurý a vypadal, jako skladiště. Pavučiny v rozích, myší bobky na podlaze i odporný puch přispívaly k hrůznému dojmu. Ale bylo tam prázdno. Nikde nikdo. Jak dlouho bude asi trvat přesvědčit o tom kamošky?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kasumi Kasumi | Web | 9. prosince 2011 v 16:55 | Reagovat

Líbí se mi to :)
Jenom... mám tam poměrně dost chyb ^^" Pravopisných. Jsem na tohle hrozná, promiň, já vím, štvu, už jdu, jdu :D

2 elcasa elcasa | 9. prosince 2011 v 18:18 | Reagovat

[1]: já vim i/y mi nejdou

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

nekopírovat