• můžete dávat témata na povídky i vy - TADY

mrak5 - 1část a 2 část

8. dubna 2011 v 19:35 | elizabeth aletwi
Ingrid pomaloučku otevře oči. Zvedne hlavu, aby se podívala na hodinky, okamžitě ji však padá zpátky. Chce se jí ještě spát. Má velice špatnou náladu. Oči mokré od slz pomalu usychají. Už to nemůže hrát na všechny tři strany. Ztrácí se ve vlastních lžích. Častokrát neví co si vymyslela a co je pravda. Má chuť rozmlátit si hlavu o zeď nad sebou. Co se asi stane až umře? Bude za ni někdo plakat? Mamka ano, taťka asi taky, kamarádky - možná. Nikdo ji však nebude znát. Zavřela oči a opět usnula.
,,Stávej!" řekla Agáta
Asi už budu muset -pomyslí si Ingrid

Do školy dorazily asi v půl osmé. Ingrid si sedla na židly a začala dopisovat úkoly. Pozorovala v okně mraky které pluly po obloze.
Dveře třídy se rozleťely. Podle hlsu bylo Ingrid jasné, že přišli kluci. Nevnímala je.
,,Ahoj cvoku" rukou jí schodil ze stolu pár věci
To je debil -říkala si
Najednou ucítila něčí ruku na rameni. Instinktivně po ní za sebe hmátla, a klukovi, v které poznala Dušana. Tomu nezbilo nic jinýho než jít dopředu. Ingrid měla velký vztek, tak ho vší silou strčila dopředu. Dál ho už nevnímala, jelikož pokračovala v praní. Nebo praní, kluci utíkali a ona je chytala.
Hra postrádala jasných pravidel, což mělo za následek, že to většina žáků pojala jako: všichni poti všem.Třída, kde vzduchem lítaly křídy i mokrá houba, se pomalu naplňovala, tak jak postupně přicházely další kluci a holky. Zazvonilo. Bitva tím zkončila. Šli se zahladit stopy.
Učitelky vešla do třídy společně s... Dušanem.
A do háje -říkala si Ingrid- ten idiot
,,Ingrid, pujdeš se mnou, prosím?!" řekla třídní, která svou postavou připomínala malého hrocha
Vyšli na zpátky na chodbu.
,,Můžeš mi říct jediný rozumný důvod,proč si mu zlomila ruku?" zařvala na ni. Po této otázce mlela ještě něco, ale to už Ingrid neposlouchala.
tohle já nemám za potřěbí -pomyslela si. Naštvaným krokem odcházela pryč.
Věděla přesně kam pujde.
- - -
Crrrr.....
Zvonila Ingrid doma u dveří. Zevnitř vykoukl překvapený obličej jejího táty.
,,Co, tu děláš? Diť" na chvíli se odmlčel ,,Diť máš být ve škole"
,,Mám, ale nechci"
,,Jenže ty tam chodit prostě musíš" a začínal nebezpečně rudnout ,,volám do školy"
Dobře, plán Bé -řekla si
Vytáhla mobil a rozešla se. Chvíli do něj za chůze mluvila, a pak zahla do úzké uličky spojující tuto pěšinku se silnicí.
Na první pohled vypadala docela klidně. Pod povrchem to v ní všakvřelo. Vztek, zmatenost i lítost. Co to vlastně udělala? Znovu se dostavil klaustrofobický pocit. Teď nemá na výběr. Už se nemůže vrátit, dřív nebo později by k tomu ale stejně došlo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

nekopírovat