• můžete dávat témata na povídky i vy - TADY

Březen 2011

Zasloužená smrt

23. března 2011 v 20:42 | Elizabeth aletwi |  různé
Nepohodlná postel ho tlačila do zad. Už to nebude trvat dlouho - říkal si. Bál se. Cítil příšernou beznaděj. Věděl za co to je. Být jimi zabil by se dávno.
Vzpomínal na své parťáky. Dyť přece měli genialní plán. Neměli je chytit. Dokonce se mu povedlo tu bombu umístit do letištní haly, aniž by si toho někdo všiml, a odpálit jí. Jenomže ho poznali ze záběrů bezpečnotních kamer - další věc co nechápal - měl přece paruku jejíž vlasy mu zakrývaly téměř celý obličej. Ale to už bylo jedno. Měl asi jen minutu života.
Vzpomínal na svůj soud. Myslel si že má vyhráno, když viděl výraz soudkyně. Určitě si pokládala otázku: A co když to není on? Co když k smrti odsoudím neviného člověka? Nakonec však poslechla rozum, což nevyhnutelně vedlo k této situaci.
Už byl čas. Terorista věděl, že jed se mu začal rozšiřovat po těle. Člověku prý před smrtí proběhne celý jeho dosavadní život. Zločinec byl zvědaví jestli to je opravdu pravda...

déšť 4

22. března 2011 v 20:53 | elizabeth aletwi
Tahle kapitola mi trvala nějak dlouho - já tak nesnáším rozhovory. Doufám že se bude líbit.

Amy stojí u automatu na nápoje ze kterého si bere plastový kelímek s kouřící kávou. Bojí se jít domů. Přes velké okno vedle sebe unaveným pohledem pozoruje krajinu. Asi doufá že uvidí přicházet svou dceru.
Je chladno. Ze stromů padá nádherně zbarvené listí. Je vidět velký kus okrajové části města. Domečky a vily skrčené v zahradách chrání jejich obyvatelé před nepřízní počasí. Před nepřízní osudu však uchrání jen těžko.
,,Neříkala si, že jdeš k zubaři?" ozve se za ní
Amy se lekne, uskočí a stuhne. Zarudlýma očima pohlédne na člověka za sebou.
Richard -oddechne si- musim mu to říct
,,Něco se stalo"
To vidím -pomyslí si Rich
,,Včera se ztratila Anastazie a dnes mi jeden policista oznámil, že nemůže zahájit pátrání a kdybych byla chytrá tak vypdnu někam hodně daleko" konečně Amalie větu kterou si tak dlouho připravovala. Slzy ji tekly proudem. Nebyla schopná normálně mluvit. Přes tlumené vzlyky se jí však podařilo vyslovit další větu: ,,Jdu domů si zbalit své věci."
,,Nenapadlo tě, že ti prostě lhal?" povytáhl obočí Rich
,,Proč by to dělal? A i kdyby, já si nepomatuji téměř nic ze svého dětství. Nevím ani kdo byli moji rodiče. Třeba se v té době stalo něco důležitýho? To je podle mě ten důvod proč Anastazii unesli. Já tu prostě nezůstanu jen tak sedět a čekat a si promě příjdou" Amy se dívala na kamennou podlahu místnosti
,,Tak dobře, věřím ti a dokonce s tebou vyjímečně souhlasím - když nevíme kdo za tím je, nemůžeme utéct protože nevíme kam se schovat, aby nás nenašli. Pujdu si první zbalit já, nebo ty?" řekl vědom si strachu, který Amálie nepochybně cítila po zmizení Stázky. Nechtěl ji nechat samotnou.
,,tohle mě napadlo taky" řekla tenkým, ale udiveným hlasem ,,A první si zbalíš ty - alespoň nebudeš mít čas si to rozmyslest"
Amy překvapilo, když Richovi netrvalo balení ani deset minut. Potom zastavili u jejího domu. Šla napřed a on mezitím vybral nějaké peníze jednk se svojí karty, a jednak s její. Překvapovalo ho jak je ta holka důvěřivá. Když jde o prázdný obal od čokolády vyslýchá ho snad hodinu jestli jí ji nesnědl a teď mu dá do ruky snad všechny své úspory. Klidně teď mohl vzít kreditku a utéct. Vzal peníze. Vydal se k Amálii.
Richard došel před dokořán otevřené bytové dveře, když tu uslyšel uši rvoucí výkřik. Okamžitě vběhl dovnitř. Spatřil ji stát s vytřeštěnýma očima a koukat na zeď.
,,Co se děje děje, že tak řveš!?" zeptal se trochu naštvaně trochu úlevně
,,P-p-pavouk" odpověděla trochu roztřeseným hlasem, ukazujíc před sebe. Rich kroutil hlavou ze strany na stranu, přičemž jen-tak-tak zadržoval smích.
O 4 hodiny později vystupavali z vypujčeného auta, aby se vyspali v hotelovém pokoji.

pokus o básničku

5. března 2011 v 22:07 | elizabeth |  různé
Je to jen takový nápad. Jen nevím jestli v něm mám pokračovat. Asi potěším milovníky upířin :-)

Dívka sedí u stolu,
počítá objem jednoho molu.
Toužebně se z okna dívá,
oči trochu zavírá.
Náhle špičáky se jí zvětší,
celá třída před ní klečí.
,,Nezabij mě, nezabij mě"
říká úča dívce Vilmě.
Vilma rozběhne se k ní
a jako svačinku ji sní.
A jako další chod,
kluci jí příjdou vhod.
Říká si: ,,doprdele!
jdem pryč Mele"
kluk snídající holky se jen směje
,,dyť tam jsou tam sněhové závěje!"
,,musíme pryč zabijou nás,
spálí nás jak pšeničný klas"
Vilma celá zoufalá křičí,
zatímco venku zlověstně fičí.
Mel obrovskou rychlostí hltavě jí, neschopný soustředění
a Vilma poháněná strachem běží do blízkého stavení.
Už nechce zabíjet, tohle bylo naposled,
další život určitě nebude žádný med.
Náhle v okně školy uviděla plamen,
s Metem je určitě ámen.
Tohle pravda nemůže bíti,
ve škole oheň svítí
-Vilma nemůže uvěřiti.
Ze vzlykama ze židle zvedá,
a do nového života se vidá.
Života bez toho hrozného zabíjení,
ikdyž nic lepšího než lidská krev není.
Vlasy si zaváže do culíku,
za pas si dá pro jistotu dýku.
Otevře dveře ven,
kde ji překvapí sněžný den.

Mrak 4

5. března 2011 v 16:54 | elizabeth
Hurá desátá kapitola. Budu slavit! :-) Oproti ostatním sice bude trošku nudnější (žádné zabíjení únosy malých dětí, nebo šílené učitelky),ale stejně myslím že se mi celkem povedla.

Ingrid vystoupila před domem své kamarádky.
Pěknej barák -zhodnotila, když uviděla nádhernou vilu s množstvím oken. Vůbec by se nedivila kdyby zjistila, že mají vlastní vyhřívanej bazén nejlépe pětadvacítku. Zašklebila se. Pak vytáhla flašku s černým čajem (tento den snad osmou).
,,jsem závislák" řekla si sama pro sebe a pár velkými loky vyprázdnila třetinu tekutiny v láhvy. Natáhla ruku, aby stiskla zvonek, když se rozrazily dveře, ve kterých se objevila Veronika.
,,Ahój" spustila tím svým ječákem.
,,Čau" řekla ingrid s poněkud menším nadšením v hlase
,,Tak poď dál, Agáta i Kuba tady už sou"
,,Mhhh" kývla Ingrid jako že jo, a prošla dveřmi do domu. Hned jak vešla uchvátil ji starodávný nábytek, vkusně rozložený po místnosti. Sundala si boty a odložila je. Veronika prosvištěla kolem a zamířila někam do jedné zazadních místností. Ingrid okamžitě zamířila za ní. Vedena hlasitým duněním hudby, procházela pokoje, přičemž nevycházela z úžasu.
Co asi dělají její rodiče že mají tolik prachů? -uchechtla se
Konečně došla do dětského pokoje. Jako první ji zaujala jeho velikost. Byl obrovský. A ta spousta věcí co tam byla. Agáta, Kuba i Veronika seděli uprostřed pokoje a evidentně na ní čekali.Ingrid si k nim sedla.
,,Takže sem to vymyslela takhle" řekla oslavenkyně veronyka ,,Teď si dáme svačinku, pak by sme šly do kina, a po kině bychom... to jsem zatím ještě nevymyslela" dokončila větu

Večer proběhl dobře a kamarádi se tedy dostali k ještě nevymyšlenému programu. Veronika na chvíli odešla a Kuba, Agáta i Ingrid začaly hledat ve svých tažkách (v Agátině případě v kabelce) dárky. Jak oslavenec přišel do místnosti začali zpívat: hodně štěstí zdraví. Boužel to nešlo moc poznat.
Když dozpívali, přišla jako první, Veronice poblahopřát Agáta. Jako dárek měla nějakou kosmetiku. Jako druhý přišel na řadu Kuba. U toho bylo vidět že za dárek utratil o něco víc než ostatní. Veronika od něj dostala náušce. Jako poslední předala svůj dárek Ingrid. Byl to takový malý zápisníček se smajlíkama (nic lepšího ji nenapadlo). V tu chvíli si připadala jako debil.
Nakonec schlédli ještě nějaký film a šli spát.

III. NEČEKANÉ SETKÁNÍ - 2

2. března 2011 v 21:27 | Sára |  sáry příběh
Když se Elgen ráno probudil, pořád bylo všude ticho. Ani ptáček nepípnul.
Šel si do komory pro nějaké zásoby, které si tam nastřádali původní obyvatelé. Tentokrát si uvařil vajíčko natvrdo, a k tomu přikusoval čerstvý, tmavý chléb. Jak je to možné, že jsem se sem dostal?? Uvažoval nahlas.
Po snídani vyšel před domek, a nesouc přes rameno raneček se zásobami jídla a pití, se ubíral cestou do centra města. Ke svému úžasu spatřil v dálce muže, který měl podivnou červenou kuklu přes obličej, a černý hábit, který splýval až po kotníky. V ruce nesl nějaký předmět. Byl však daleko, a tak Elgen nerozeznal, jaký. To je zvláštní. Jediný člověk. No, vlastně ještě ten v tom autě. To nebyl člověk. Blesklo mu hlavou.
Na další přemýšlení neměl čas. Muž s kuklou se rychle blížil... Elgen se zájmem vzhlédl... a skácel se pod silnou ránou do spánku.

Když se probudil, ležel svázaný v nějakém sklepení. S hrůzou si uvědomil, co se mu vlastně stalo. Ten muž nebyl nikdo jiný než.. KAT.. a v ruce nesl.. SEKERU!!!.
Ale co po mně chcou. Vždyť jsem jim nic neudělal.
Medailon! Napadlo ho. Koukl se na prsa, kam si ho před cestou pověsil. Medailon tam však byl... No to mě tref šlak.. Zalamentoval. Jakmile to dořekl vešel do místnosti statný muž s vyholeným týlem a vysokým čelem. Měl ostré rysy a nepříjemné oči, které probodávaly Elgena pěkných pár minut. Po chvíli přistoupil muž blíže a křikl . ,,Se pokloň ne?. To nevíš kdo před tebou stojí? '' A surově do Elgena kopl. Elgen nečekal a prudce vyrazil proti muži. Ten však s mrštností lasice uhnul a chytl Elgena za krkem. Ten se prudkou bolestí svíjel, ale nebylo mu to nic platné. Muž držel pevně.
,,Stráže! Tadytoho drzouna střežte jako oko v hlavě. Přikovejte ho na skálu, a omezte jídlo." Přikázal muž. A s úšklebkem dodal: ,,Zítra ho odvezeme do Stallestenu. Uvidíme, jak bude výbojný tam."
Elgen byl se silami v koncích, a tak se už ani nebránil. Musel vydržet. Čekala ho nejspíš velmi daleká cesta.

nekopírovat