• můžete dávat témata na povídky i vy - TADY

Únor 2011

hvězdy2

27. února 2011 v 20:52 | elizabeth
Další kapitola - ikdyž trochu krátká.

,,Roku 522 zahajuji 32 schůzi." Řekl muž v čele stolu
,,Jak to vypadá s policistou, Xavierem?!"
,,Uvěřil tomu"
,,Dobře. Další věc, dnes v noci se zabil kluk - Šimon, uklidili jste to? A co tam vlastně takhle pozdě dělal? Dyť vždy zamykáme"
,,Asi jsme tentokrát zapomněli zamknout (nic u sebe neměl.)"
,,Mrtvolu jsme už spálili a jeho věci jsou ve sklepě, čekáme, jestli je jeho rodiče nebudou chtít"
Mezitím, v jiné budově, hračka, kterou měl Šimon u sebe při skoku, si spokojeně odpočívala v šuplíku u jeho kamarádů. Ta hračka měla podobu šaška. Ten měl dvě strany. Na té první spal a na té druhé se usmíval. Spousta lidí když ho viděla prvně nechápala jak to, že tato ohavná věc dokázala okouzlit tolik lidí. Šimon si ji dokonce zamiloval na tolik, že ji propašoval do tohoto komplexu, co si říká škola. Ta je ohraničená tlustou vysokou zdí, vevnitř spousta budov, jak moderních tak starších domečků. Na první pohled byste si řekli, že je to celkem hezká větší vesnička, ale ti co tu strávili víc jak pár měsíců, musí uznat že se tu dlouhodobě žít prostě nedá. Tady totiž nemáte vůbec žádné soukromí, ani volnost. Všechno je nalinkované.

II.DIVNÁ VĚC - 2

27. února 2011 v 20:24 | Sára |  sáry příběh
Když se ráno probudil, pomyslel si To byl asi sen. Přece jsem nemohl vidět anděla... Podíval se na noční stolek a tam ležel medailonek. Tak to nebyl sen...
Vyběhl rychle před dům, ale stopy tam už nebyly. Zavál je čerstvý sníh, který napadl v noci.
Dnes nepůjdu do práce. Musím tomu přijít na kloub. Přece to takhle nenechám. Co když ten anděl ten medailonek nutně potřebuje a já jsem mu ho vlastně vzal. On už ho nenajde.... Z myšlenek ho vytrhlo auto, které přejelo těsně vedle něj, s hlasitým houkáním. Uvědomil si že stojí uprostřed ulice. Ale nebyl na ulici u svého domu, kde předtím stál... Udiveně se rozhlédl kolem sebe.. Žádný sníh. Podle počasí mohl být tak červenec. Slunce hrozně pálilo a tak se rozhodl, že se půjde někam ochladit, a že si v klidu popřemýšlí o tom, co se mu teď vlastně stalo.
Silnice na které se objevil vedla rovnou k moři, kde se sbíhala s dalšími silničkami a vytvářela tak spletitou síť, ve které byly roztroušeny pěkné, z pálených cihel vystavěné domky. Nebyly moc velké, ale ani moc malé. Ale všechny byly navlas stejné. Každý měl čtyři okna. Jedno na sever, druhé na jih, další na východ a to poslední bylo vždy na západ. Vlevo od každého domku byla dřevěná vrata. U žádného domku tomu nebylo jinak.
Jak podivuhodné.. Pomyslel si. Ještě nikdy takové mestečko neviděl. Ale proč se tu objevil ? To byla další nevysvětlitelná otázka.
Nejpodivnější však bylo, že kolem sebe neviděl žádné lidi. Všude pusto a prázdno. Jen to projíždějící auto... Zarazil se. Uvědomil si, že s tím autem nebylo něco v pořádku. Věděl, že mělo naspěc. Ale proč? Samé proč. Nic nechápal.
Najednou pocítil hlad. Vrátil se zpět do reality. Musí najít něco k snědku, a musí se někde ubytovat. Zašel do jednoho domku, když na jeho klepání nikdo neotevřel. Byla v něm malá světnička. Ale nikde nikdo.
Prozkoumal celý domek. V komoře našel různé salámy, sušené ryby, slaniny a další uzené věci. Popadl jednu tresku a pustil se do ní. Pod utěrkou našel v míse celý pecen chleba. Vzal si ho a přikusoval ho k sušené tresce.
Po vydatné večeři si šel lehnout. Zítra chtěl prozkoumat městečko a poznat nějaké jeho obyvatele.

Zelenočerná debata

21. února 2011 v 20:38 něco o nás

Něco pro pobavéní: takhle jsme se bavíme na blogu v rozepsaných. To zelený písmo je Betty a to černý carol.


stáhla sem si novej prohlížeč huráááááááááááá!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

to je ovšem skvělé, není liž pravda?

ano jistě máte pravdu je to skvělé, carol

nezapomínejte, eliz, že já mám vždycky pravdu.

to ano až na ty situace kdy mám (při vší skromnosti) pravdu jáááá

no dovolte!!! Já se nenechám takto urážet, madam!

já vás přeci neurážim pouze konstatuji skutečnost (kterou si evidentně nejste schopna přiznat!)

Ale kdeže, skutečnost jest právě taková, že vy jste velice až převelice nezdvořivý člověk, elizabeth!!!

A vy jste zase člověk převelice drzí. To jest horší vlastnost jak nezdvořilost, Caroline.

Překvapivě se mýlíte, drahá betty, to vaše drzost je skutečně až nekonečná!

To nemáte dost představivosti aby ste si vymyslela něco originálnějšího carol?

pište si sem sama, když jste tak chytrá, slečinko!

já myslela to s tou drzostí -potrefená husa se vždycky ozve, co?

To říká ta pravá...

lepší pravá než levá

Alespoň v něčem si rozumíme

ano, to máš pravdu, levá caroline

No vidíte - a zase jsme skončili u toho že mám pravdu! Nejspíš je to nevyhnutelný fakt, co myslíte?

možné - ano, nevyhnutelné - ne

Co takhle změna tématu?

souhlasím, máte návrh?

Ovšemže ano, ale ráda vám dám přednost.

Co takhle téma: co ukončit tuto debatu?

Souhlasím... Zazvonil zvonec a debaty je konec.

mrak 3

18. února 2011 v 22:30 elizabetin příběh

,,Takže dnes budeš spát u kamarádky?" Zeptala se Petra Ingrid
,,Jo, hned po šachách mami"
,,Ani teď nevynecháš? Vím že tě to baví, ale neměla bys to přehánět." Řekla Petra starostlivě
,,To už nemůžu dělat vůbec nic?" Vyrazila ven a bouchla dveřmi v hraném naštvání.
 Vyrazila do školy. Jakmile však byla z dohledu, začala rozdýchávat dnešní hádku. Moc dobře věděla, že mamka měla jen starost. Zaklonila hlavu a zavřela oči, aby vypudila myšlenky s hlavy.
Usmála se, ani nevěděla proč. Možná kvůli škole - Těšila se tam. Rychle se podívala na hodinky: Tři čtvrtě! (vyděsila se) musím chvátat. -Přidala do kroku.
Podívala se na cestu, která křížila její pěšinu. Někdo tam šel. Džíny, světlá bunda, dlouhé rozpuštěné oranžové vlasy -Agáta!- došlo Ingrid.
Zamávala na ní při čemž se zastavila, aby počkala až jí dojde.
 ,,Jako obvykle na čas?" Řekla s ironickým úsměvem na tváři Agáta.
 ,,Zato u tebe je to výjimka. Co se stalo? Hlásily v rádiu konec světa?, nebo vybuchl Říp a ty sis to prostě nemohla nechat ujít?" oplatila jí to Ingrid
 ,,Byla sem u doktora" usadila Ingrid kamarádka
 Obě zrychlily chůzi (učitelé sice chodí pozdě, ale nedá se na to spoléhat).
Do školy dorazily obě udýchané a splavené (samozřejmě že na učitelku čekaly ještě deset minut- to si ten ranní tělocvik mohly klidně ušetřit).
 ,,Dobrý den, posaďte se" Řekla Hojdarová
Horší ubrus už doma nenašla -okomentovala si Ingrid její styl oblékání
,,Napište si téma dnešní hodiny: starověký Egypt" Ingrid vzala do ruky pero, a aby to nevypadalo, začala psát: bla, bla, bla.
Hojdarová podala klukovy v první lavici ovladače, ať spustí video. ,,Až to tady Dušan spustí, uvidíme dokument o mezopotámii."
A pak člověk nemá mít čtyřky -pomyslí si Ingrid
,,teď už k tomu nebudu nic říkat" poznamená učitelka
Film se spustí a Hojdarová si stoupne před obrazovku kde začne něco kecat.
To už Ingrid nevydrží: ,,Před chvíli jste říkala, že k tomu už nebudete nic říkat"
,,To ano, ale musíme se přece nějak zorientovat v čase" přijde blíže k Ingrid
Ať se nepodívá do mího sešitu -myslí si žačka. Pak už jen bezmocně sleduje jak oči Hojdaroví sjíždí dolů k jejímu sešitu.
,,Máš velice zajímavé poznámky, dej mi studijní průkaz, budu se na tebe muset zeptat tvý třídní učitelky"
Di do prdele babo(nejradši by řekla Ingrid) stejně odsud v patnácti vypadnu. Už se nemůžu dočkat. Derou se jí slzy do očí, které se ze všech sil snaží potlačit. Zatíná zuby: nenaštvu se, neodejdu.
Crrrrrrrrrrr-zazvonil zvonek, jako pro valnou většinu studentů i pro Ingrid tento zvuk znamenal vysvobození.

Zbytek vyučování uběhl jako voda a brzy už čekala před školou na svého trenéra, který by ji mohl odvézt na druhou stranu města, kde v jedné z budov bude moct cvičit. Tentokrát však
nepřijížděl autem trenér, ale Ben. Ingrid byla zmatená- Stalo se něco? -uvažuje. Jakmile vozidlo zastavilo, ihned si nastoupila. Sedla si na jednu se zadních sedaček a snažila se potlačit instinktivní strach z otázky: ,,Stalo se něco?"
,,Ne, nestalo, jenom dnes budeš cvičit trochu něco jinýho než seš zvyklá."
,,Co to bude?" zajímala se
,,Dostat z lidí informace aniž by si něčeho všimly."
Hlas se mu v jednom místě zvláštně zlomil následkem čeho Ingrid dostala blíže neurčitelný pocit že je něco špatně.
No alespoň budu schopná zítra absolvovat tělák. - napadlo ji přičemž se musela usmát
Zastavili u centra města.
,,Tvým úkolem bude o nějakém člověku tady získat co nejvíc údajů: jak se menujou, příbuzenstvo, názory, co dělají a můžeš zkusit i rodný číslo. S sebou si můžeš vzít poznámkový blog a propisku."
Ingrid odkráčela. Ben vzal do ruky mobil a vytočil plukovníkovo číslo. Muselo jít o něco vážného za tuhle půl hodinu ho prozváněl nejméně desetkrát.
,,Haló" ozve se z přístroje
,,Tady Tronik" představí se Ben příjmením ,,Co jste potřeboval?"
,,Volal jsem už Nightový a Valitovy nikdo o tom nic neví, ale ty bys možná mohl někdo dal našemu kontaktu nařízení, aby ignoroval zmizení jisté Anastázie Černé, přišla to ohlásit její matka Amálie téhožpříjmení."
,,Ne, o tom nic nevím." odpověděl Tronik
,,Dobře, stejně sem tam už poslal Valita - měl by to prověřit" plukovník zavěsil
Když sme mu to nerozkázali my, kdo teda? -napadlo Bena
,,Tady to máš" Přerušila Ingrid jeho proud myšlenek. Vzal si z její ruky bloček s poznámkami o člověku jménem Rudolf.
Jako v transu odvezl Ben Ingrid ke kamarádce: ,,Naschle" rozloučila se s ním
Nakonec Ben dospěl k překvapivé avšak logické myšlence, kterou ať se snažil jak chtěl, ne a ne dostat s hlavy: Mezi náma je špeh!

Rozcestník Atlanťani

18. února 2011 v 15:17 elizabetin příběh

něco o příběhu:
Příběh několika zoufalích lidí, kteří oběvují druhou tvář našeho světa.

kapitoly:


profily postav:

Amálie Černá (amy)
povaha:
realista, paranoidní, arachnofobie, kritická a důvěřivá (každý v trochu jiném smyslu), občas nervózní, upřímná, naslouchavá, pečlivá, soutěživá, úchylná na psy(žije v paneláku, kde může mít jen kočku - tak si z ní udělala psa), romantická :-)
vzhled:
při těle, světle hnědé vasy (culík), průměrně vysoká asi 170
oblečení:
brýle
koníčky:
historie, astrologie a věštění z karet, tajenky a kvízy, nakupování, fotografování, cestování,
sport:
tak různě
literatura:
červená knihovna

Anastázie Černá (any)
povaha:
snadno se naštve
vzhled:
blonďaté vlasy (cop), roztomilá
oblečení:
sukně
koníčky:
sport:
literatura:
zatím moc nečte

Ingrid Schmidová
povaha:
drzá, nej. zvíře: had, lhářka, egoistická, sentimentální, chvílemi přecitlivělá
vzhled:
krátké černé vlasy,
oblečení:
sportovní
koníčky:
sport:
literatura:
horory, trillery

Jednorázovky

16. února 2011 v 19:53

štědrý večer

autor: Caroline
postavy: Caroline, Nick
děj: Co se stane jedné opuštěné holce o Vánocích?

konec je začátek

autor: Caroline
postavy: Kate, Frank
děj: Kateina rodina je mrtvá. Jak se s tím ona vyrovná?

naděje umírá poslední

autor: Caroline
postavy: neznámé
žánr: fantasy
děj: Všechno závisí jen na jedné osobě, na jediném pohybu ruky...

ztracená ponožka

autor: Elizabeth
postavy: Martin
děj: I jedna ponožka dokáže změnit život...

déšť 3 -1.část a 2. část

5. února 2011 v 10:35 elizabetin příběh
Asi bych měla vysvětlit proč sem tuhle kapitolu udělala na 2 části. Má to jeden jednoduchý důvod: dala sem si na nový rok předsevzetí že každý týden (tedy alespoń 4krát do měsíce) napíšu jeden článek (blbí nápad, ale nechce se mi to porušovat). Do příští soboty sem dám druhou část případně spojím s tou první.
Takže tady máte tu druhou část. Hezké počtení.

 Kolem osmé hodiny ranní my přišla Amy do práce. Snažila se nevypadat jako by ji někdo právě polil studenou vodou ikdyž to moc nevycházelo.
 ,,Ahoj" pozdraví svého přítele. Zítra tomu bude přesně čtvrt roku co spolu chodí.
 ,,Ahoj" odpoví jí a jemně políbí na tvař
 je strašně milí -pomyslí si. Přesto se mu však vykroutí z obětí. Začne sledovat jeho výraz. Vypadá ustaraně,asi si na ní něčeho všiml. 
 ,,Není ti něco?" zeptal se. Amy trochu vyvádělo z míry ja se na ní díval. Nicméně tuto otázku čekala a tak si předem připravila odpověť:,,Bolí mě zuby, dneska jdu k zubaři." Byla špatná lhářka nejradči by si za svůj herecký výkon nafackovala.
 Okolo půl jedenácté se jí podařilo odejít z práce. Měla ještě hodinu a půl času, přesto však zamířila na smluvené místo. Měla neodkladný pocit že si ho ještě před schůzkou musí zkontrolovat. Přišla na roh náměstí a začala se rozhlíže.
 Všeho všudy tam bylo asi 15 lidí. Každý z nich nikam pospíchal. Jakmile jeden odešel přišel druhý. Zrak zaostřila protilehlý konec. Ten policajt stál tam a pozoroval jí.
 Co tu dělá takhle brzo? přemýšlela
  Na druhé straně náměstí stál Xavier, který si kladl tutéž otázku
 Je to vůbec ona? Zadíval se na ní pozorněji. Až teď si uvědomil že si ji vlastně vůbec neprohlédl. Měla světle hnědé vlasy pevně zavázané vzadu na hlavě do culíku. Byla trošku při těle, ale díky jejímu oblečení Xavierovi přišlo spíš jako plus než mínus.
 Velice pozorně s ho prohlížela a čekala co udělá. Po chvíli však stratila trpělivost. Zamířila si to rázným krokem přes náměstí rovnou k němu.
 Co jí teď mám říct? To jsem si měl rozmyslet dřív! Asi budu muset improvizovat. (říkal si)
 Už byla jen pár kroků daleko. Xavier otevřel pusu aby něco řekl.
,,Nepujdem jinam?." Nepustila ho ke slovu. Chtělo se mu říct: ne. Ale neřek to - dovtípit se že tato otázka byla řečnická by dokázalo kde jaké mimino.
 ,,Kam jdem?" zeptal se ve snaze mít alespoň trochu přehled.

,,K řece" odpověděla
Procházeli ulicemi, sledovali lidi kteří se bavili, smáli, mračili, mijeli je. Každý s nich tady byl z jiného důvodu každý měl svůj vlastní příběh. Amy teď však myslela na svou dceru. Na to, jak se dál bude odvíjet její příběh. Ještě si úplně neuvědomovala že je někde pryč. Přesto byla zoufalá a hlavou jí výřila spousta otázek.
 Kde je?, Není jí něco?, Proč se to stalo?  Aktualně Amy však trápila hlavně jedna: Co po mě chce ten policiajt a proč mi to neřekl rovnou?
 Oba scházeli schodami k řece. Xavier (podle Amy nechutně obtloustlý buran) sledoval řeku jak si hraje s klacky a listím do ní spadnutých: občas je mírně nadhodila jako by s nimi chtěla hrát košíkovou, jindy potopila jako při vodním pólu. Pomalu zcházeli dolů a řeka se čím dál tím víc přibližovala. Uměrně tomu se naneštěstí zkracoval čas který měl Xavier do okamžiku kdy bude muset s pravdou ven. Děsilo ho to.
 Sešli ze schodů a posadili se na lavičku.
,,O čem jste se mnou chtěl mluvit?" Nutila se Amy do klidu.
,,O mé práci"
 Ne, neodejdu, počkám co z něj vypadne. -přemlouvala se
,,Asi před pěti lety sem dal pokutu jednomu mladíkovi pokutu - byla to běžná banální záležitost, proto jsem byl dost překvapenej když mi kvůli tomu volali nějací lidi abych o tom smazal všechny záznami a že dostanu nějaký prachy."
no skvělí, ještě začni vyprávět historky ze svého života- kroutila hlavou Amy
,,Řekl sem si- co mi to udělá? a peníze se hodí vždycky navíc když je to takovej balík. Tak sem to udělal. Byl sem hodně překvapenej když mi ty peníze přišli, nevím jestly to má souvislost, ale velmi brzy sem byl povýšen.V průběhu pozdějších let mi zavolali ještě několikrát vždy s podobnou prozbou - něco vymazat. A to je právě i váš případ."
 Neví někdo číslo na nejbližší nejbližší nemonici, konkrétně psychitrické oddělení? Chybí jim tam jeden pacient. -Vztala Amy a odcházela
 ,,Počkejte, mám důkaz" řekl (teměř zoufale) Xavier

Přečkám ještě ten váš důkaz, ale pak jdu -chtěla říct
 ,,Mají mi zavolat jestli vše dopadlo dobře, můžu to dát nahlas" Xavier lovil v tašce a po chvíli z ní vytáhl dotykový mobil. Čekali až zazvoní. Konečně, za patnáct minut se z telefonu začala ozývat uširvoucí melodie. 
 Policajt to zvedl a dal na reproduktory:,,Je tam pan Xavier?" ozval se hlas
,,Ano, u telefonu." odpověděl Xavier
,,Jak to dopadlo?"
 ,,Dobře, myslím že můžete v klidu poslat peníze"
 ,,Radši si to ověříme" Potom sluchátko oněmělo
,,A to vám mám jako věřit?" zakřičela Amy
,,Myslím že nemáte moc navíběr. Pokud mají vaší dceru nenechají vás po světě pobíhat moc dlouho. Být vámi něka se uklidim." ikdyž to udělám i tak -pomyslel si a zašklebil se
 Tohle bylo na Amy moc . Věděla že jsou dvě možnosti- buď je ten policajt blázen(jenomže kdo by mu pak volal), nebo má pravdu. Usedavě se rozbrečela.
 ,,Nevzpomínáte si na nic,může to být třeba z dětství proč by vám chtěl někdo ublížit?"
Přerušil její vzliky Xavier.
Jak bych mohla když si nic do svích patnácti nepomatuju!!! -chtěla na něj zařvat, zmohla však jen na:,,Děte pryč,jděte ode mě!!"
 ,,Tak nic, já chtěl jen pomoc" Zvedl se z lavičky a odešel

nekopírovat