• můžete dávat témata na povídky i vy - TADY

Stíny 10

20. ledna 2011 v 15:13 | Caroline
Vkládám sem další kapitolku. Doufám že se bude líbit, ale rozhodně jí nepovažuju za moc povedenou. posuďte sami.


,,Můj pane!" do Sajielovy pracovny se vřítil zadýchaný strážný. ,,Můj pane..."
,,Neříkal jsem snad, že mě nikdo nemá vyrušovat?!" rozkřikl se Stín, sedící u stolu.
,,Ano, pane, ale..."
,,Předpokládám, že máš dost dobré důvody k tomu, abys mi sem tímto způsobem vtrhl a navíc mě i přes můj přísný rozkaz přerušil v práci!!!" vyštěkl Sajiel a v očím mu zaplály rudé plamínky hněvu.
,,Pane... došlo k závažné situaci..."
,,Co se zase stalo?!"
Strážný zhluboka popadal dech. ,,Vězni utekli."
Sajiel zůstal stát jako přimražený a zíral na něho. Strážný, který pomyslel na to nejhorší, začal pomalu couvat ke dveřím. ,,Můj pane, udělali jsme všechno, co se dalo..."
,,Tak všechno, jo?! VŠECHNO?! VY NESCHOPNÍ PITOMCI!"vybuchl Stín a tvářil se, jako by ho chtěl uškrtit holýma rukama. ,,Měli jste je hlídat! NEUSTÁLE HLÍDAT! VE DNE I V NOCI!" řval dál a přitom mu zbělely klouby na rukou, jak je urputně zatínal v pěst.
,,Ale pane,...my je hlídali..." špitl strážný, který byl bílý jako stěna.
,,a VEN!"
Muž nijak neodporoval a za okamžik se ztratil Sajielovi z očí. Ten se musel hodně ovládat, aby nerozmlátil všechno v místnosti. Vztekle přecházel sem a tam, rudý hněvem a promýšlel další kroky.
Nakonec se přece jen neudržel a vztekle mrštil sklenicí o zeď, která se ihned rozbila na desítky střepů. Pak si sedl ke stolu, chvíli naštvaně klepal prsty o pracovní desku a potom zavolal strážného.
,,P-p-pane?"
,,Pojď dál."řekl Sajiel a měl co dělat, aby mu hlas nepřeskakoval do vyšších poloh.
Muž se bázlivě uklonil a splnil rozkaz.
,,Teď mě dobře poslouchej! Vyšli armádu, ať na můj rozkaz pátrá po uprchlých vězním. Za každou cenu mi je musí přivést."odmlčel se, ,,živé nebo mrtvé. Ale nikdo jiný kromě mých vojáků se nesmí dozvědět že utekli, je to jasné?!"
,,A-ano, můj pane."přikývl strážný.
,,A teď běž. DĚLEJ!" ztratil Stín trpělivost, když se muž nehýbal. Ten jen co nejrychleji a s ůklonami vycouval z místnosti.
Sajiel začal znovu přecházet po pracovně a nořil se čím dál hlouběji do svých chmurných myšlenek. Musí je chytit, prostě musí!

V dálce viděla statek. Jejich statek. Dobře šel rozeznat kouřící komín a ohrady pro zvířata na travnatých loukách. Je doma! Konečně doma! Chtěla se rozběhnout tím směrem a volat ,,otče, už jsem tady!" i když by jí stejně neslyšel. Chtěla padnout svému bratrovi do náruče, i když se hádali. Chtěla utíkat domů.
Ale někdo ji chytnul za ruku. ,,Počkej."
Rychle z ní opadla nespoutanost a rozjaření a vystřídala je zloba. Keraj vůbec netušil, jaký je to pocit, být doma.
,,Nech mě! Já musím tam..." nezmohla se na víc při pohledu do těch krásných oříškových očí. Povzdechla si. Nedokázala se smířit s tím, že je vidí naposledy. ,,No dobře, dobře! Poslouchám." rezignovaně rozhodila rukama.
,,To nás chceš opradu opustit? Po tom, co jsme spolu zažili?"
,,Ne." přiznala Adriana sklesle. Měl pravdu.
,,Já vím, že je to těžké, ale nemůžeme tam." ukázal směrem ke statku. ,,Jen bychom tam přilákali Stíny. Teď nás hledá určitě celé vojsko."
,,Ale o to právě jde, Keraji."ozval se Seku a oči mu jiskřily. ,,Oni se tam neodváží, vždyť to víš."
Keraj zakýval hlavou. ,,Kolik je tam dohromady lidí?" obrátil se zpátky na Adrianu.
,,No, jen dva..."
,,Jenom?"
,,Na čas je to zadrží." řekla Eleara. Ostatní nemohli nic jiného, než souhlasit.

Klepání na dveře. Sakra, kdo to sem zase leze?! pomyslel si a vstal ze své vyhřáté postele. Ne že by tu ležel celý den, jen se mu tu skvěle přemýšlelo.
,,Dobrý tati, jdu otevřít!" houkl do kuchyně, ze které se asi před vteřinou ozvalo zařinčení a hlasité nadávky. Nejspíš si na nohu zase shodil hrnec, usoudil a seběhl ze schodů.
Vzal za kliku a zabral. Chvíli tam stál jako solný sloup, než mu došlo, že se dívá do tváře své sestry.
,,Ahoj Richi." usmála se a objala ho. To se stává jen zřídka, že vám padne do náruče několik měsíců pohřešovaná sestra.
,,Na...nazdar..."
,,Kdo to je, Richarde?"ozval se z kuchyně otcův hlas. Nevnímal ho.
Adriana stála na prahu a čekala co z něj vypadne. Nakonec se nervózně usmála. ,,Tohle jsou moji přátelé." a ukázala na osoby za ní, kterých si dosud nevšiml. ,,Můžou tu nějakou dobu zůstat?"
Zíral na ni a ani se nepohnul. Z kuchyně se vypotácel jejich otec, který mimochodem značně kulhal, a tak zírali oba.
,,Kde si byla??!!" vyhrkl, jí tak dobře známý postarší muž s velkým břichem.
,,Taky tě ráda vydím tati." opáčila a zaznamenala jak se Keraj snaží ze všech sil potlačit výbuch smíchu. Seku naopak nejevil žádnou známku pobavení, jen probodával jejího bratra zlostnými pohledy. Raději se nad tím nepozastavovala. ,,A k tvé otázce, ztratila jsem se na procházce. Nechápu, jak se to mohlo stát, asi jsem byla myšlenkama jinde. Zatoulala jsem se až do nedaleké vesnice. Nedalekou nemyslím blízkou, ale ne tolik vzdálenou vůči ostatním..."
,,To pořád nevysvětluje, kde si byla tak dlouho..."
,,Jistě, dostanu se k tomu. Takže, měla jsem to štěstí a potkala civilizaci. Tito lidé byly tak hodní," ukázala na Keraje a spol. ,,a nechali mě u sebe bydlet. Neměla jsem peníze nic, snad chápeš, ne? Skoro nikdo odtamtud neznal cestu zpátky sem. Nakonec mi přece jen mí přátelé pomohli a já jim na oplátku slíbila, že u nás budou moci chvíli bydlet. Opravdu jen krátce, že jo, tati?" udělala na vyjeveného otce psí oči. Doufala, že jim to projde. Sice jí vadilo lhát své rodině do očí, ale neměla na výběr.
,,Ano,...jistě...samozřejmě..." zjevně z toho nebyl dvakrát moudrý. ,,Tak pojďte dál..."
Zatímco Adriana se ujala představování, Rich si je nedůvěřivě prohlížel. Věděl, že sestra lhala. Moc dlouho a moc dobře ji zná.
Kluk s hnědými vlasy staženými až příliš do obličeje prošel kolem něj. Za ním do domu napochodoval další, tentokrát černovlasý mladík s jemu velmi povědomou čepicí na hlavě. Otočil se a zjistil, že na věšáku právě taková chybí. Moc se tím, ale nezaobíral, protože právě spatřil tu nejkrásnější dívku na světě.
Měla dlouhé vlnité a blonďaté vlasy až po pás a medově hnědé oči. Elegantně ho minula a jeho ovanula krásná květinová vůně. Jako ve snu se usmál a ona mu úsměv lehce oplatila.
,,Richi? Richarde!"
,,...Co je?" nejspíš se zamyslel.
,,Vnímáš mě vůbec?!"
,,Hm, jo... co si říkala?"
Adriana si povzdechla. ,,Říkala jsem, že tohle je Seku a Eleara." mávla rukou směrem ke dvojici, ale on měl oči jenom pro jednoho z nich. ,,Ehm,...ahoj." vyklopil, spíše směrem k té dívce.
,,Čau." odsekl naštvaně kluk s čepicí.
,,Já odvedu Keraje do jeho pokoje, a ty se Richi zatím, prosím, postarej o ty dva." rozhodla jeho sestra a za chvíli i s návštěvou zmizela ve druhém patře.
,,Takže..., pojďte za mnou." vyzval je.
Pomalu vycházeli nahoru. V půlce schodiště ale Eleara uklouzla a Rich jen taktak stihl přiskočit a chytil ji do náručí. Tohle je můj šťastný den, pomyslel si, když se díval do těch nádherných medových očí.
Ale Seku mu ji ne zrovna šetrně vytrhl z objetí. ,,Tak, kde máme ty pokoje?!" snažil se o přívětivý tón, ale nějak se mu to nepovedlo.
,,Neboj se, oni neutečou." neměl ve zvyku provokování, ale když ho ten kluk připravil o chvíli šťestí!
,,Já se spíš bojím o to, aby neutekl příliš rychle tvůj život!"
,,Seku!" vložila se do toho Eleara.
,,Ano?"
Už nic neříkala, popadla ho za rukáv a táhla ho po schodech nahoru.
,,A sakra!" uklouzlo Richimu, když nahlížel do dveří.
,,Co se stalo?" vyptávala se sladce Eleara.
,,No...už zbývá jen jeden pokoj pro oba dva a... a ten je s manželskou postelí." odmlčel se. Nechtěl jí nechávat s tím klukem v takovémhle pokoji. Musel se hodně přemáhat aby řekl: ,,nebude vám to vadit?"
Seku a Eleara se po sobě podívali a oba současně zavrtěli hlavou.

Adriana seděla na posteli ve svém pokoji a usmívala se. Zbaštili jí to. A s tou čepicí to také byl dobrý nápad. Vešla do domu dřív, sebrala jí z věšáku, vrátila se za dveře a až poté zaklepala. Museli přece nějak zakrýt Sekovi špičaté uši. U Keraje to nebyl problém, měl dlouhé vlasy a Eleara to samé. A nejspíš to vyšlo.
Jediné, co jí dělalo starost bylo, na jak dlouho tu mohou všichni zůstat. No, to se ještě uvidí, usoudila.
Někdo zaklepal na dveře. Na malou chvíli zadoufala, že by to mohl být Keraj, ale když po jejím "dále" vpadl do místnosti Richard, byla trochu zklamaná.
,,Co potřebuješ?" zeptala se nepřítomně.
Její bratr si založil ruce na prsou. ,,Jak to bylo doopravdy?"
V dívce hrklo, ale snažila se stále o nezaujatý tón. ,,Co tím myslíš?"
,,Ty víš co. Umíš špatně lhát. Kde si celou tu dobu byla?"
,,Všechno jsem vám už řekla. Nemám co skrývat."
,,Jsem tvůj bratr, ne? Proč mi nevěříš?"
,,Věřím. A ty bys mi měl věřit taky."
Ušklíbl se. ,,Však ona pravda vyjde najevo, má drahá sestřičko."
Dívala se jak odchází. Tušila, že Rich není tak hloupý. Možná pravdu nikdy neodhalí, ale celý život bude vědět, že mu lhala. Skryla tvář v dlaních. Je těžké s tím žít.

,,Lehnu si na zem." první věta, kterou Seku řekl od hádky mezi ním a Richem.
,,Ještě aby ne..." poznamenala Eleara.
,,Cože?"
,,Nic...nic..."
Seku si začal na zemi naštvaně roztahovat přikrývku a ostatní věci, které jim poskytla Adriana. Neměli totiž nic.
,,Seku?"
,,Hm."
,,Co to s tebou je?" zajímala se Eleara. Jeho chování už jí lezlo na nervy.
,,Co by bylo?" odsekl.
,,Proč se chováš tak divně? Co máš proti Richardovi?"
,,Tak zaprvé: chovám se úplně normálně, a za druhé: nic proti němu nemám."
,,Když myslíš." Eleara se k němu otočila zády. Byla rozhodná s ním nemluvit, dokud se nezačne chovat jako dřív.
,,No dobře, dobře! Řeknu ti, co proti němu mám: štve mě!"
,,Proč?"
,,Víš jak po tobě kouká?! Víš jak slintá, vždycky, když projdeš kolem něj?! Dávej si na něho pozor, nebo mu rozbiju klapačku!"
Eleara na něho vyjeveně zírala. To snad není pravda! Pak se rozesmála. ,,Ty žárlíš!"
,,No to teda určitě!"
,,Ale neboj, mě se nelíbí. Není můj typ."
Seku mlčel, ale Eleara stejně poznala, že si úlevně oddychnul. Zamyslela se. Nikdy by ji nenapadlo, že by k ní Seku mohl cítit i něco víc než přátelství... Že by ho i ona začala brát jinak než kamaráda...
Seku si svléknul košili. Musela uznat že i její oblečení bylo značně propocené. Otočil se k ní a ona spatřila jeho vypracovanou a svalnatou horní polovinu těla. Vypadal dobře. Opravdu dobře.
,,Otoč se, prosím." asi se taky převlékne.
,,Co? Jo, jasně." znovu se obrátil. Tohle už bylo moc. Představa že se za ním Eleara svléká. Musel se hodně snažit, aby se nepodíval.
,,Hotovo." Dívka se usmívala v nové, skvěle padnoucí červené halence od Adriany. Slušelo jí to. Nemohl od ní odtrhnout zrak.
,,Vypadáš skvěle...jako vždy."
Odpověď byl její ještě širší úsměv. Chvíli se na sebe dívali. ,,No...asi už půjdu dolů..." chystala se zvednout z postele, ale Seku byl rychlejší. Přišel k ní blíž.
,,Slib mi, že si dáš na toho kluka pozor."
,,Slibuju." Teď už byl hodně, až nebezpečně blízko. Cítila jeho dech. Byl vyšší než ona a tak se na něj koukala s mírně ohnutou hlavou.
,,Nedovolím, aby ti něco udělal." zašeptal. Dívali se do očí. Čekala co udělá. A Seku neváhal.
Jemně jí políbil. Vychutnával si ten okamžik , protože nikdy nevěřil, že by se to mohlo stát. Když se k němu Eleara přidala, polibek ještě prohloubil. Ona mu zajela rukama do vlasů a Seku jí opatrně objal kolem pasu a přitáhl si jí blíž. Konečně ji měl jenom pro sebe.
V tom se otevřely dveře a oba dva od sebe rázem odskočili, jako dva odpuzující se magnety. Na prahu stál Keraj. Vyjeveně na ně civěl a oči mu málem vypadly z důlků. Potom s tichým ,,pardon" dveře znovu zabouchl.
Když ti dva zaměřili svoji pozornost znovu na sebe, Eleara se rozpačitě sebrala a odešla. Seku tam zůstal úplně sám.

Adriana zrovna prozkoumávala pokoj, aby se ujistila, že žádná z věcí tam nechybí. Když skončila, znovu sebou plácla na postel. Od té doby, co odešla, do jejího pokoje očividně nepáchla ani noha.
Ozvalo se klepání. ,,Dále." Tentokrát už by to mohl být Keraj.
A opravdu. Přesně on vstoupil dovnitř.
,,Ahoj. Co tě sem přivádí? Prozkoumáváš dům?"
,,No, popravdě ano. Než jsem tě našel, vyzkoušel jsem asi tucet pokojů. Dvě koupelny, kuchyně, záchod... a taky jsem vyrušil Seka s Elearou."
,,Vyrušil?"
,,Hm..."
,,Co tam dělali?"
,,Jsi hrozně zvědavá, víš to?"
,,Vím. Tak co prováděli?"
,,No... trochu víc se sbližovali..."
Adriana zamrkala. ,,Tím chceš říct..."
,,Jo, přesně to. Tedy pokud oba dva myslíme stejnou věc."
,,Jsem si jistá, že ano. Ale oni dva spolu?!"
,,Taky jsem byl překvapený. Ale myslím si, že se k sobě hodí. Nezapomeň, že já je znám déle než ty."
,,No, to ano, ale Seku mi vždy připadal tak... hm... dětinský."
,,On nerad ukazuje svou pravou tvář. Já mám to štěstí, že vím, jaký je... A Eleara taky."
,,Jaký teda je?"
,,Velmi chytrý, odvážný, skvělý stopař, umí naslouchat hlasu přírody, trochu odtažitý..."
,,Páni! Znáte se už dlouho?"
,,Už od dětství. Ale to není důvod, proč jsem za tebou přišel."
,,Hm...?"
,,Chtěl jsem tě vidět."
Adriana překvapeně zalapala po dechu. Tohle jí už neřekl hodně dlouho. ,,Ty...ty si sem šel kvůli mě?"
,,No jasně. Přece nenechám tu nejkrásnější dívku pod sluncem samotnou."
Mírně zčervenala.
,,Promiň, že jsem si na tebe neudělal čas dřív...víš, událo se hodně věcí..." pokračoval.
,,Ty za to přece nemůžeš."
,,Možná."
,,Keraji, to já jsem to celé zamotala. Kvůli mně jste riskovali životy, to já sem se chtěla vrátit domů... prosím tě jen o jedno: nic si nevyčítej."
,,Dobře, pro tebe udělám všechno."
Pak už bylo jenom ticho. Adriana byla příliš zamyšlená, přehrávala si poslední měsíce stále dokola. Co udělala špatně? Byla snad už jen její existence zlá? Nebo si s ní pohrával osud?
Taky možná proto nereagovala, když si k ní Keraj přisednul, když jí jemně políbil na rty. Ano, osud se vydováděl, ale byla za to ráda. Potkala spoustu přátel a nejspíš i něco víc. Tohle celé dobrodružství bylo úžasné a báječné, když se nad tím zamyslela...
Počkat, ono asi ještě není u konce...!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

nekopírovat