• můžete dávat témata na povídky i vy - TADY

Štědrý Večer

2. ledna 2011 v 15:10 | Caroline |  carolin příběh
Byly Vánoce. Krásné a šťastné svátky, trávené s rodinou a přáteli. Čas radosti, klidu a míru. Malé děti, natěšené na dárky od Ježíška skákají kolem ozdobeného stromku, zpívají se koledy, jí cukroví...
Ale mladá dívka, sedící na zledovatělém starém zábradlí na ulici, neměla stejné pocity. Vlastně měla úplně jiné. Ozvalo se hlasité vrznutí, když trochu víc rozhoupala nohy, aby jí nebyla zima. Teď asi měla být s rodinou a v teplíčku rozbalovat dárky. Byl tu však jeden problém: neměla rodinu. Vždycky si musela vystačit sama.
Už jako dítě byla nechtěná. Rodiče jí hned po narození odložili. Možná se o ní nemohli starat, měli své problémy, ale ona se nikdy nedokázala smířit s tím, že pro ně byla přítěž.
Celý život vyrůstala v Dětském Domově. Neměla tam ani kamarády, neměla vůbec nikoho. Raději žila v ústraní, jen se svými pocity a myšlenkami a často proto byla terčem posměchu.
Nerada na to vzpomínala. Její dosavadní život se jí hnusil. Nepamatovala si nikoho, kdo by ji měl rád, nebo k ní alespoň choval úctu. A proto utekla.
Nedalo už se to tam vydržet, chtěla pryč z toho strašného baráku, chtěla všem dokázat, že není tak neschopná a bezcenná, že se o sebe dokáže postarat sama. A to se jí povedlo.
Jednou v noci zorganizovala svůj útěk. Nikdo pořádně nehlídal, bylo to až příliš jednoduché. A právě tu noc začal její nový život.
Od té doby se toulala po městě, na spaní si nacházela staré baráky, zničené povodněmi, které nikdo nechtěl. Nějaké peníze měla naspořené a tak si mohla kupovat jídlo i pití. Nebylo to zas až tak strašné, vlastně si mohla dělat, co chtěla. Samota jí vyhovovala.
Jediné, co jí překvapovalo bylo, že jí nikdo nehledá. Nikde neviděla policisty se psy, kteří by prohledávali okolí. Asi nikomu neschází. Pochybovala, že si za ten necelý rok jejího zmizení vůbec všimli.
Jaro, léto, to všechno kolem ní míjelo překotnou rychlostí. Zato zima byla tvrdý oříšek. Ostatně, to si uvědomovala i právě teď, když seděla na zamrzlém záradlí a klepala se zimou.
Z dálky k ní doléhaly koledy. Sevřelo se jí srdce úzkostí. Vlastně ani neveděla proč, neměla by to cítit. Vždyť ona je sama už odmalička a bude sama až do smrti. Tak proč to takhle prožívá?
Mravenčení v nohou. Sakra... To byl jasný signál. Rychle si sundala boty a ponožky a promnula si prsty, aby si je zahřála. Moc jí to nešlo, protože ruce měla taky pořádně zmrzlé.
Nakonec se zase obula. Ty nízké teploty jí už lezly na nervy. Jestli to takhle půjde dál, brzy umrzne a to by rozhodně nechtěla.
Začínala pochybovat o tom, že to byl dobrý nápad. Při útěku vůbec nepomyslela na to, co bude dělat pak. A ani nechtěla. Byla ráda, že je konečně odtamtud pryč, že je volná. To nebyla chvíle pro starosti. No co, bude si muset nějak poradit, jako vždy.
Aby se nenudila, vytáhla z kapsy malý složený papírek a propisku. Sem si psala příklady, rovnice a vzorečky, aby nevyšla ze cviku. Taky si ráda dělala sudoku. Na matiku a logiku byla vždycky dobrá, ale nikdo jí nikdy neocenil. Ostatně, jak jinak.
Začalo sněžit. Zatím jen trochu, ale dívka rychle odtušila, že za chvíli bude pořádná chumelenice. Zabořila obličej ještě víc do límce od bundy a pevně stiskla zuby, aby jí tolik nedrkotaly. Tohle mi ještě chybělo... Ale musela uznat, že to je hezká podívaná. Vánoce se sněhem mají přece jenom své kouzlo.
Chlad jí pomalu prostupoval jako nějaká nákaza. Po chvíli zjistila, že už necítí prsty u nohou ani nos. Musíš se proběhnout, zahřát se, radil jí tichý hlásek v hlavě. Ale ona ho neposlouchala, nechtělo se jí nikam chodit. Vlastně ani nevěděla, proč tady sedí. Proč si nenajde nějaký úkryt nebo pelech? Možná instinkt, intuice nebo tak nějak, jí nedovolovalo odejít. Třeba tady má zmrznout. Třeba je to osud.
Slez z toho záradlí a pohni se, nedal se hlásek. Ještě bych se na té námraze zabila, odporovala mu. Tak to ale vyjde nastejno, protože tady taky zemřeš zimou. No tak, riskni to a projdi se. Měl pravdu. Podřídila se své rozumnější části a chystala se seskočit. Když v tom uslyšela tiché křupání sněhu a praskání ledu. Nejspíš tam někdo šel. Ale kdo by chodil ven na Štědrý Večer?
Otočila se za zvukem a spatřila rozmazaný obrys nějaké postavy. Nejspíš je to opilec, vracející se z hospody, pozor na něj! upozorňoval hlásek. Dívka přimhouřila oči, aby zaostřila a z postavy se vyloupnul vysoký světlovlasý mladík v padnoucím kakátu.
To je zase nějaký z těch namyšlených snobů, pomyslela si. Za ta léta si stihla vypracovat celkem slušnou nenávist vůči vyšší společnosti. Nejspíš projde okolo a ani o mě nezavadí pohledem.
Ale opak byl pravdou. Když ten kluk přišel blíž, na chvíli se zastavil a pak si sedl k ní na zábradlí, které se povážlivě zhouplo. Co to sakra dělá? Co tím sleduje? rozhořčila se dívka. Jako bych o jeho společnost stála. Ale po chvíli se uklidnila, protože mladík nedělal nic nepatřičného, jen si jí prohlížel. A na ožralého chuligána taky nevypadal.
Dlouho bylo ticho, přerušované jen drkotáním zubů.
,,Je ti zima?"
Přikývla, jako by se bála, že už zapomněla mluvit. Proč se ptá na něco tak samozřejmého?
Svlékl si kabát a přehodil ho přes ní. Jen vyvalila oči a naznačila děkovné gesto. Tohle opravdu nečekala. Vždyť on se k ní chová tak hezky!
Kluk si k ní přisedl ještě blíž a objal ji kolem ramen, takže teď cítila teplo jeho těla a tlukoucí srdce. Bylo to příjemné, a ne jenom kvůli teplíčku.
,,Už je to lepší?"
Znovu kývla hlavou.
,,Jak se jmenuješ?"
,,Caroline." První slovo za necelý rok a ani ho nevykoktala. Úspěch, ne?
,,Hezké jméno. Já jsem Nick."
Poprvé mu pohlédla do očí. Byly modré a měl je tak krásné!
,,Co vlastně děláš o Vánocích venku?"
,,Nemám kam jít." První věta. Super!
,,Jsi - ehm - bezdomovec?" ptal se rozpačitě Nick.
,,Hm... tak něco."
Už nic neříkal a přitáhl si ji ještě blíž.
,,Proč tohle vlastně děláš?"
Neodpověděl, jen se tajemně usmál. ,,Nechceš jít ke mně domů? Je tam teplo a šálek horkého čaje určitě přijde vhod, co říkáš?"
Tak teď ji zaskočil. On ji zve k sobě! A dokonce jí nepohrdá ani nenadává. Co se to stalo se světem? Konečně ji začal mít osud rád. Konečně se dočkala.
S úsměvem přijala Nickovu nabízenou ruku. Ten jí chytil do náruče a nesl. Objala ho kolem krku a nasávala jeho vůni. Po dlouhých letech čekání se na ní usmálo štěstí.
Potichu zašeptala: ,,Miluju Vánoce!"


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

nekopírovat