• můžete dávat témata na povídky i vy - TADY

Leden 2011

Stíny 10

20. ledna 2011 v 15:13 | Caroline
Vkládám sem další kapitolku. Doufám že se bude líbit, ale rozhodně jí nepovažuju za moc povedenou. posuďte sami.

svíčka 1

16. ledna 2011 v 11:00 elizabetin příběh
  V místosti bylo blíže nepopsatelné ticho. Lidé u stolu se nervózně ošívali. Byli zvědavi co se dozví. Totiž né jako nadšení prvňáčci kteří se těší na cokoli nového. Tohle bylo něco jiného. Tady se většinou dozvídali nějakou katastrofu.     
 ,,Takže proč ste tady, dostal sem zprávu že se bude přesouvat jedna Zyanek do jejich školy"
 ,,Přišel ste nám tedy oznámit že Ingrid se s ní vymění?!" přeruši mluvícího něčí hlas
 ,,To snad nemyslíte vážně? Dyť je ještě moc malá!" vyhrkl někdo jiný. Z výrazu jeho tváře se přitom dal vyčíst úlek, překvapení a snad i lítost nad tím co bude následovat. Záhy se mu dostalo odpovědi na nevyslovenou otázku, kterou hodlal položit.
 ,,Až vyroste tak pro nás bude jen potencionální hrozba. Zůstala naživu jen proto že je naše jediná šance jak  to místo objevit"
 ,,Kolik má času?" 
 ,,do pátka"
 ,,Nestihnu ji na to připravit"
 ,,Nemusíte ji říkat co bude pak"
 To ani nemám v úmyslu (myslel si) bude lepší když o tom předem vědět nebude.
Nechápal proč je z toho tak špatný. Dyť tohle věděl od začátku.

hvězdy 1

11. ledna 2011 v 12:54 elizabetin příběh
 Hoch stojící na nejvyšší věži v okolí k sobě tiskne svou oblíbenou hračku. Poslední rok přežil snad jen díky ní. Díval se dolů. Bál se. Co když začnou vyslýchat jeho kamarády?
 Ne, nezačnou. Tady sou sebevraždy v pořádku. Utěšoval se. Zažil už dost sebevražd:15, 16. Část z nich byli jeho kamárádi a kamarádky.
 Sem ho dostali rodiče. Říkali že to tady bude super, že tu budou děti jako je on. Lhali mu.
Bylo to tu strašný. Ale nejvímu vadilo že tady nešlo mít snad žádné tajemství. Byl tady něco jako nepřetržitý dozor - vězení.
 Přesto však tento jedno tajemství měl. Tajemství které chtěl někomu říct aniž by si to s ním spojili. To však nešlo. Nakonec dospěl k závěru že bude nejlepší když se do toho nikdo další nezamotá. 

 Podíval se na hvězdné nebe nad sebou, skolouzl pohledem k zamčeným dveří a rozhodl se. Pomalu se přestával mít strach. Nohy mu pomalu začali sjíždět dolů. 10 pater podním byl tvrdý chodník. Pravděpodobnost že zento skok přežije byla velmi, velmi, velmi malá. Stratil rovnováhu a padal.
 Chladný vzduch ho příjemě ovíval. Hračka v jeho ruce jakoby se podívně usmívala.
 Tohle je nejkrásnější zážitek mého života. Říkal si.
Ucítil náraz.

mrak 2

3. ledna 2011 v 16:04 | Elizabeth |  elizabetin příběh
 Trefila se. Určitě. Ten člověk však běžel dál jako by se nic nestalo.Vystřelila znovu, opět vystřelila, vyplýtvala celý zásobník. Nic. Ingrid to zmátlo. Rozhlídla se. Nikde nikdo.Nesměla opouštět pozice.
  První zkusila vysílačku. Nikdo se neohlásil. Pak se rozhodla. Slezla po požárním žebříku dolů. Zrovna zmizel za zatáčkou. Rozběhla se za ním. Tvrdé dopady na dlažební kostky ji čím dál tím více zpomalovaly. Míjela panelákové domy různých barev, různých typů zastřešení i s různou výškou. Přišlo jí to tu nějak zvláštní, pusté a prázné.
 Vyndala s kapsy nový zásobník a vyměnila ho za ten starý, vystřílený. Zkontrolovala si zda má nůž. Podívala se před sebe, byla už téměř v zatáčce. Otočila se k přední zdi zády aby se v připadě přestřelky měla za co ukrýt. Opatrně se podívala za roh. Nebyl tam. Vyšla ven.
 Byl se uprostřed ulici.
  To není možné, dyť tam nebyl. A ani nekrvácí. Ne. Ne,ne,ne,ne.
 Zaběhla za vchod do restaurace, před sebou, kde stála malá kamená zídka. Překvapilo ji že se ten člověk ani nehl. Několikrát za sebou zamířila a vystřelila. Už nemíříla na tělo, domyslela si že má neprůstřelnou vestu. Zápasila se zpětným rázem, přesto však vícekrát trefila. On byl ale pořád živí!
 A,sakra!!!!!!!!!
 Ten muž se ani nepohnul přesto však ucítila jak ji něco zvedá a hází na zem. Pokusila se vztát.
 Auuu! ucítila pár silných ran.
 ,,Tady je!" zaznělo odněkud z dálky
 ,,Je ti něco?"ozve se jiný hlas
  Ingrid pomalu otevírá oči. Nechce se jí vztávat, je celá pomlácená.
 ,,To bude potřebovat zašít."
 Co????? To se jako baví o mě?
Byla sice pomlácená to jo, ale nechápala jak to.
 Dyť byl ode mě tak daleko. Divila se.
  Ještě ten večer jela domů. V autě bylo zvláštní nepřirozené ticho. Ingrid už měla sešité rány a ve svích myšlenkách si procházela tento den. Vždy však skončila u té samé věci.
 Jak to dokázal?
 Když byli u domu zazvonili. Otevřel jim překvapený tatínek Ingrid.
 ,,Neměli ste se vrátit až zítra?" zeptal se
 ,,Ingrid spadla ze schodů, museli sme do nemocnice, ale je to jen pár stehů" 

Ten den Ingrid dala záležet aby rychle zapadla do postele a nemusela odpovídat na spoustu zbytečných otázek. Neměla však v úmyslu spát.
Jak se do této situace vůbec dostala? Vzpomněla si na ten letní tábor který ji dostal do této situace. Bylo to před rokem a půl. Kluci si zní tropili srandu, že je strašpytel. Dost jí to vadilo. A tak se poměrně snadno nechala vyhecovat.
Ten tábor byl sice v lese, ale nejbližší stavení bylo jen 500m daleko.A tak uzavřela sázku: jestli se tam v noci dostane a přinese o tom důkaz, přestanou jí říkat strašpytel a dostane stovku navch. Pokud však neuspěje, bude pro ně strašpytel do konce života.
Naneštěstí v tam byla malá skupinka lidí které vyrušila při nějakém rozhovoru:
,,Jejich moc a už to jednou udělali. Sice by mohli někoho zabít, ale když zasáhneme včas - pořát ještě máme přesilu."
,,Takže navrhujete preventivní útok?"
Něco vtom smyslu tam zaslechla. V té době ještě nevěděla co jsou ti lidé zač.
Od té chvíle se začala chovat jinak. Většinou jen prostě hrála svou roli, musela přestat projevovat svůj charakter. Naučili ji jak hrát různé pocity. Nikdy ani tak nešlo o herecké nadání, spíš ste potřebovali vědět co po svém "ksichtu" chcete a vědět v jakých situacích to použít.
Tak ráda by o všem někomu pověděla.To však nemohla - rovnalo by se to sebevraždě. Nebrečela, nesmála se, nenaštvávala se. Nikdy si říkala jak tohle může vůbec přežít? Ale neměla na výběr.
 Matně si vzpomínala jak ji sestra brečela na rameně. Ještě hodně dlouho potom měla takoví zvláštní klaustrofobický pocit.
 Jediným vysvobozením byly tréninky. Paradoxně vysvobození přicházelo od těch samých …
Chtěla se konečně probudit s té strašné noční můry.
Tiše křičela : pomóc, pomozte mi prosím. Nikdo ji však neslyšel.
 Pomalu, ale jistě usínala aby se zítra mohla probudit do dalšího příšerného dne, přinášejícího naději. Snad kvůli ní ještě chtěla žít.


Štědrý Večer

2. ledna 2011 v 15:10 | Caroline |  carolin příběh
Byly Vánoce. Krásné a šťastné svátky, trávené s rodinou a přáteli. Čas radosti, klidu a míru. Malé děti, natěšené na dárky od Ježíška skákají kolem ozdobeného stromku, zpívají se koledy, jí cukroví...
Ale mladá dívka, sedící na zledovatělém starém zábradlí na ulici, neměla stejné pocity. Vlastně měla úplně jiné. Ozvalo se hlasité vrznutí, když trochu víc rozhoupala nohy, aby jí nebyla zima. Teď asi měla být s rodinou a v teplíčku rozbalovat dárky. Byl tu však jeden problém: neměla rodinu. Vždycky si musela vystačit sama.
Už jako dítě byla nechtěná. Rodiče jí hned po narození odložili. Možná se o ní nemohli starat, měli své problémy, ale ona se nikdy nedokázala smířit s tím, že pro ně byla přítěž.
Celý život vyrůstala v Dětském Domově. Neměla tam ani kamarády, neměla vůbec nikoho. Raději žila v ústraní, jen se svými pocity a myšlenkami a často proto byla terčem posměchu.
Nerada na to vzpomínala. Její dosavadní život se jí hnusil. Nepamatovala si nikoho, kdo by ji měl rád, nebo k ní alespoň choval úctu. A proto utekla.
Nedalo už se to tam vydržet, chtěla pryč z toho strašného baráku, chtěla všem dokázat, že není tak neschopná a bezcenná, že se o sebe dokáže postarat sama. A to se jí povedlo.
Jednou v noci zorganizovala svůj útěk. Nikdo pořádně nehlídal, bylo to až příliš jednoduché. A právě tu noc začal její nový život.
Od té doby se toulala po městě, na spaní si nacházela staré baráky, zničené povodněmi, které nikdo nechtěl. Nějaké peníze měla naspořené a tak si mohla kupovat jídlo i pití. Nebylo to zas až tak strašné, vlastně si mohla dělat, co chtěla. Samota jí vyhovovala.
Jediné, co jí překvapovalo bylo, že jí nikdo nehledá. Nikde neviděla policisty se psy, kteří by prohledávali okolí. Asi nikomu neschází. Pochybovala, že si za ten necelý rok jejího zmizení vůbec všimli.
Jaro, léto, to všechno kolem ní míjelo překotnou rychlostí. Zato zima byla tvrdý oříšek. Ostatně, to si uvědomovala i právě teď, když seděla na zamrzlém záradlí a klepala se zimou.
Z dálky k ní doléhaly koledy. Sevřelo se jí srdce úzkostí. Vlastně ani neveděla proč, neměla by to cítit. Vždyť ona je sama už odmalička a bude sama až do smrti. Tak proč to takhle prožívá?
Mravenčení v nohou. Sakra... To byl jasný signál. Rychle si sundala boty a ponožky a promnula si prsty, aby si je zahřála. Moc jí to nešlo, protože ruce měla taky pořádně zmrzlé.
Nakonec se zase obula. Ty nízké teploty jí už lezly na nervy. Jestli to takhle půjde dál, brzy umrzne a to by rozhodně nechtěla.
Začínala pochybovat o tom, že to byl dobrý nápad. Při útěku vůbec nepomyslela na to, co bude dělat pak. A ani nechtěla. Byla ráda, že je konečně odtamtud pryč, že je volná. To nebyla chvíle pro starosti. No co, bude si muset nějak poradit, jako vždy.
Aby se nenudila, vytáhla z kapsy malý složený papírek a propisku. Sem si psala příklady, rovnice a vzorečky, aby nevyšla ze cviku. Taky si ráda dělala sudoku. Na matiku a logiku byla vždycky dobrá, ale nikdo jí nikdy neocenil. Ostatně, jak jinak.
Začalo sněžit. Zatím jen trochu, ale dívka rychle odtušila, že za chvíli bude pořádná chumelenice. Zabořila obličej ještě víc do límce od bundy a pevně stiskla zuby, aby jí tolik nedrkotaly. Tohle mi ještě chybělo... Ale musela uznat, že to je hezká podívaná. Vánoce se sněhem mají přece jenom své kouzlo.
Chlad jí pomalu prostupoval jako nějaká nákaza. Po chvíli zjistila, že už necítí prsty u nohou ani nos. Musíš se proběhnout, zahřát se, radil jí tichý hlásek v hlavě. Ale ona ho neposlouchala, nechtělo se jí nikam chodit. Vlastně ani nevěděla, proč tady sedí. Proč si nenajde nějaký úkryt nebo pelech? Možná instinkt, intuice nebo tak nějak, jí nedovolovalo odejít. Třeba tady má zmrznout. Třeba je to osud.
Slez z toho záradlí a pohni se, nedal se hlásek. Ještě bych se na té námraze zabila, odporovala mu. Tak to ale vyjde nastejno, protože tady taky zemřeš zimou. No tak, riskni to a projdi se. Měl pravdu. Podřídila se své rozumnější části a chystala se seskočit. Když v tom uslyšela tiché křupání sněhu a praskání ledu. Nejspíš tam někdo šel. Ale kdo by chodil ven na Štědrý Večer?
Otočila se za zvukem a spatřila rozmazaný obrys nějaké postavy. Nejspíš je to opilec, vracející se z hospody, pozor na něj! upozorňoval hlásek. Dívka přimhouřila oči, aby zaostřila a z postavy se vyloupnul vysoký světlovlasý mladík v padnoucím kakátu.
To je zase nějaký z těch namyšlených snobů, pomyslela si. Za ta léta si stihla vypracovat celkem slušnou nenávist vůči vyšší společnosti. Nejspíš projde okolo a ani o mě nezavadí pohledem.
Ale opak byl pravdou. Když ten kluk přišel blíž, na chvíli se zastavil a pak si sedl k ní na zábradlí, které se povážlivě zhouplo. Co to sakra dělá? Co tím sleduje? rozhořčila se dívka. Jako bych o jeho společnost stála. Ale po chvíli se uklidnila, protože mladík nedělal nic nepatřičného, jen si jí prohlížel. A na ožralého chuligána taky nevypadal.
Dlouho bylo ticho, přerušované jen drkotáním zubů.
,,Je ti zima?"
Přikývla, jako by se bála, že už zapomněla mluvit. Proč se ptá na něco tak samozřejmého?
Svlékl si kabát a přehodil ho přes ní. Jen vyvalila oči a naznačila děkovné gesto. Tohle opravdu nečekala. Vždyť on se k ní chová tak hezky!
Kluk si k ní přisedl ještě blíž a objal ji kolem ramen, takže teď cítila teplo jeho těla a tlukoucí srdce. Bylo to příjemné, a ne jenom kvůli teplíčku.
,,Už je to lepší?"
Znovu kývla hlavou.
,,Jak se jmenuješ?"
,,Caroline." První slovo za necelý rok a ani ho nevykoktala. Úspěch, ne?
,,Hezké jméno. Já jsem Nick."
Poprvé mu pohlédla do očí. Byly modré a měl je tak krásné!
,,Co vlastně děláš o Vánocích venku?"
,,Nemám kam jít." První věta. Super!
,,Jsi - ehm - bezdomovec?" ptal se rozpačitě Nick.
,,Hm... tak něco."
Už nic neříkal a přitáhl si ji ještě blíž.
,,Proč tohle vlastně děláš?"
Neodpověděl, jen se tajemně usmál. ,,Nechceš jít ke mně domů? Je tam teplo a šálek horkého čaje určitě přijde vhod, co říkáš?"
Tak teď ji zaskočil. On ji zve k sobě! A dokonce jí nepohrdá ani nenadává. Co se to stalo se světem? Konečně ji začal mít osud rád. Konečně se dočkala.
S úsměvem přijala Nickovu nabízenou ruku. Ten jí chytil do náruče a nesl. Objala ho kolem krku a nasávala jeho vůni. Po dlouhých letech čekání se na ní usmálo štěstí.
Potichu zašeptala: ,,Miluju Vánoce!"


nekopírovat