• můžete dávat témata na povídky i vy - TADY

Konec je začátek

16. prosince 2010 v 19:19 | Caroline |  carolin příběh

 Byl obvyklý podzimní večer. Slunce už zašlo za obzor a tak panovala tma, místy zapuzená pouličním osvětlením. V tomhle malém městečku vládl klid. Venku se moc lidí neprocházelo, jen občas šel někdo vyvenčit psa nebo opilý z hospody.
 Ozvaly se kroky. Hlasité dupání a klapání dvou párů bot. Ve tmě bohužel nešlo rozeznat o koho se jedná.
 Postavy došly až do světla jedné z lamp. Ta první, mladá dívka, očividně plakala. Ze tmy se vynořila i druhá postava, asi sedmnáctiletý kluk a pokoušel se jí uklidnit tím, že jí objal.
 ,,Nech-mě-být!" křičela dívka mezi vzlyky a odstrčila ho. Z očí se jí řinuly proudy slz.
 ,,Promiň Kate, já… já vím, že je to pro tebe těžké. Soucítím s tebou." snažil se jí mladík, stojící vedle, utěšit.
 ,,Ne, ty nevíš, jaké to je!" Znovu se hlasitě rozplakala a sesunula se na chodník. Její tělo se otřásalo prudkými vzlyky.
 Stále viděla před sebou, jak jí to přišli oznámit. To, že její rodina měla autonehodu. Že její rodiče, malá sestřička a bratr jsou mrtví. Myslela, že je to nějaký špatný vtip. Domnívala se, že si z ní dělají legraci. Očekávala že někdo vykřikne ,,apríl!", ale to se nestalo.
 Kate na svém rameni ucítila jeho konejšivou ruku. Neměla sílu ji setřást. 
 ,,No tak, to bude dobré. Pšššt." Dovolil jí, aby si na jeho hruď položila hlavu a opatrně ji hladil po vlasech. ,,Kate, už nebreč. Vždyť je ti šestnáct. Ty to překousneš."
 Ale to neměl říkat. Pohlédla na něho s takovým hněvem ve tváři, až se sám lekl. ,,Nic nechápeš Franku, vůbec nic!" Tentokrát byl její hlas ledově studený. Vstala a když odcházela, nevěnovala mu ani jediný pohled.
 Šla dál a dál, ani vlastně nevěděla kam. Stírala si poslední slzy z tváře a nedovolovala dalším aby se k nim přidaly. V dálce uviděla hlavní silnici. Náhle si neuvědomovala, že jí zase zvlhly oči. Tady umřeli - na silnici. Jak ráda bych se k nim přidala, znovu je viděla… Zaslechla za sebou dusot nejspíš Frankových nohou. Přidala do kroku. Už věděla co udělá. Byla to jediná možnost.
 ,,Počkej Kate!"
 Neotáčela se za hlasem, jen ji to donutilo znovu zrychlit. Silnice už byla blízko. Cítila slanou chuť v ústech a také mokré cestičky na tvářích. Ne, nesmím brečet. Už jsem přece velká.
 V tuhle dobu se venku moc lidí nepohybovalo. A i kdyby jo, proč by měla jediná holka budit pozornost? Kdo by se zajímal o to, kam tak zběsile pádí? Nikdo. A s touhle výhodou počítala. Už stačilo jen setřást Franka.
 Mami, tati, už jsem blízko. Nebojte se, jdu za vámi. Okraj vozovky. Zbývá jen udělat pár kroků…
 Na chvilku se zastavila a snažila se zhluboka dýchat. Rozhlédla se. Nejelo žádné auto, jen jeden kamion. Výborně. S myšlenkou "jdu k vám", vkročila na silnici.
 Tlusté stružky vody stékaly po vozovce, směrem z mírného, ale opravdu mírného kopečku. Kate se jim nevyhýbala. Šla přímo za nosem, do pravého jízdního pruhu. Brodila se v nich, ale ani to, že má naprosto promočené boty jí nezpomalovalo. Kamion už byl blízko.
 Zastavila se. Došla tam, kam chtěla a teď už jen stačilo čekat na začátek nového života. Toho příjemnějšího.
 ,,KATE, NEEEE!"
 Frank. Ale má smůlu, už mě nemůže zastavit. Je to moje rozhodnutí. Jen a jen moje.
 Ostrá světla kamionu jí na chvíli zaslepila, takže na čas neviděla svoje vysvobození. Vydržte, ještě chvíli, a pak už budu zase s vámi. Zase budeme všichni pohromadě. Jako rodina…
 Kamion se už byl skoro u ní. Ocákla jí voda na silnici, když vjel do louží, takže měla úplně mokré oblečení. Nepřemýšlela, jaká bude smrt, musí být přece hezká. Je to vysvobození. Od všech trápení a starostí. Nikdo mě nepochopí, dokud to sám nezažije. Dokud neztratí celou rodinu. Dokud nezůstane úplně sám… Smrt je pro mě vítaná…
 Řidič kamionu zrovna odložil cigaretu a zadíval se před sebe na cestu. V tomhle počasí toho stejně nebylo moc vidět. Náhle něco zaregistroval. Nějakou šmouhu. Měl bych si vyčistit přední sklo. Přimhouřil a vzápětí vyvalil oči. Spatřil totiž na silnici nějakou holku. Sakra… Silně zatroubil, ale ona se nehnula ani o píď. Teď už nestihnu zabrzdit… stejně bych dostal smyk… I přes to ještě šlápnul na brzdu, ale bezvýsledně.
 Dívce na vozovce naposledy zavlály vlasy ve větru, naposledy se usmála, naposledy jí zajiskřilo v očích… A pak přišel náraz.

 Frank křičel na Kate. Přímo řval. Copak nevidí, že proti ní jede kamion? Neví, že stojí veprostřed silnice? Pomalu začal propadat zoufalství. Sakra, Kate, uhni se! Proč se nehýbeš?! Uskoč! Ne, ona tam pořád jen tak stála.
 Nemělo už smysl dál si vyřvávat hlasivky. Musel myslet. Přemýšlet. Jenže už nebylo moc času. Kamion byl hodně blízko… A tak se rozhodl pro to jediné, co mohl udělat. Zachráním jí. Rozběhl se co nejrychleji k silnici. Vrhnu se k ní a strhnu jí stranou. Nasadím za Kate svůj vlastní život. Možná při tom zemře, ale co by neudělal pro jeho Kate. Miloval ji. Byla jeho kamarádka už od dětství. Nemohl jí prostě ztratit.
 ,,KATE, NEEEE!" zařval ještě hlasitěji než předtím. Nestihnu to. Je pozdě. Zastavil a díval se na ní se slzami v očích. Možná naposledy. Kamion byl od ní pár metrů a při rychlosti jeho jízdy to nebude trvat ani vteřinu… Frankovi to ale připadalo jako celá věčnost. Najednou Kate otočila hlavu. Podívala se na něho. V jejích očích se zračil soucit a odhodlání… a taky smutek. I přes vzdálenost mezi nimi to Frank rozeznal. Ach, Kate, proč to děláš? Proč mě ničíš? Nechápal. Vždyť by nebyla sama, byly bychom spolu…
 Usmála se. Vypadalo to, jakoby chtěla zemřít. Jako by to plánovala.
 Ozval se tichý zvuk nárazu, jak kamion smetl Kate pod kola. Frank, neschopen slova ani pohybu jen tupě zíral na místo, kde před chvílí stála dívka, kterou miloval.
 Klesl na zem se stále skelným pohledem a civěl před sebe. Ona spáchala sebevraždu… Moje Kate… Jak mohla? Jak mě mohla opustit?
 Už nevnímal hlasité houkání policejních aut a sanitky, nevnímal ostrá pronikavá světla. Jako by se s ním zastavil čas. Proč…? Proč proboha…?!
Vždyť, vždyť by zase byla šťastná, ztráta rodiny by přebolela… Nemusela umřít… Mohla žít dál…
 Plakal. Jako ještě nikdy v životě. Slzy mu stékaly po tvářích v jednom kuse a kapaly na košili. Kate…Kate…Kate… je mi to všechno líto… že se stalo, to co se stalo… mohl jsem tomu zabránit… mohla bys žít… Obviňoval se z její smrti i přes to, že to všechno udělala z vlastní vůle. Mám tě rád Kate…vždycky budu.
 Nevěděl, jak dlouho tam seděl. Nevnímal, že už se rozjasňuje a že začíná nový den. Bolelo to. Hrozně to bolelo.
 Nakonec se zvedl a pomalým šouravým krokem se vydal někam, kde se mu alespoň trochu uleví. Ona by nechtěla, abych si to vyčítal. Chtěla by, abych žil dál. A tak zamířil k nejbližší hospodě. Šel se opít.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

nekopírovat