• můžete dávat témata na povídky i vy - TADY

Listopad 2010

I. STOPY - 2

27. listopadu 2010 v 20:44 | Sarah |  sáry příběh
Elgen byl dnes velmi dlouho v práci a už ho to značně nebavilo. Přál si být už konečně doma. Až přijdu domů: začnu péct perníčky, umyju nádobí a vytřu podlahu... Promýšlel si cestou domů.  Je taky na čase. Za týden jsou Vánoce...        
  Napadl nový sníh a on šel po čistě bílé ulici. Náhle si všiml, jak naproti je nedokončený řádek stop. Protřel si oči... a podivil se. No sem snad blázen? Přišel blíž aby si stopy dobře prohlédl... a nakonci uviděl malý medailonek. Byl z nějakého zvláštního kovu. Měl barvu tyrkysového moře a uvnitř byla jakási maličká vitrínka a v ní.... byl miniaturní mozek. Tohle už se nedalo nijak vysvětlit.
  Ta osoba co tudy šla by musela umět létat. Ale to se zdá neskutečné. Měl různé nápady. Ale řádek stop byl čerstvý. Takže před chvílí tu to zjevení muselo jít.... Jen tak mimochodem pohlédl vzhůru, a .... vdáli uviděl vzdalujícího se anděla. Tomuhle už přestával věřit. Sem asi hodně unavený. Už pudu.
  Když přišel domů, manželce o tom raději nic neřekl a šel si lehnout. Ráno moudřejší večera.

III. NÁVŠTĚVA V NEMOCNICI

27. listopadu 2010 v 20:26 | Sarah |  sáry příběh
  Když dorazili do nemocnice,bylo na tatínkovi zřetelně vidět, jak je nervózní.Vešli do oprýskané, šedě natřené budovy. Vyšli schody a narazili na pana primáře.
  ,,Prosím Vás, nevíte kde leží paní Dania Emmetová?" ,,Není to ta, kterou přivezli včera po autonehodě?" ,,Ano." ,,Tak ta je na pokoji číslo....moment, já se podívám, .....! Ano už to mám. Je na pokoji číslo třiadvacet ve druhém podlaží." ,,Moc děkujeme," odpověděl tatínek.
  Když vešli do pokoje, zarazili se. Téměř všechny postele byly obsazené lidmi s velmi těžkými  úrazy. A až ana nejvzdálenější uviděli maminku. Tatínek bez zaváhání šel za ní.
  ,,Ahoj zlato! Jak se ti vede?" Zeptal se tatínek. Žádná odpověď. ,,Danjo! Danko! Daničko!" Nic. S úzkostí šel vyhledat sestřičku.
  Stála hned za rohem a povídala si s primářem. ,,Paní prosím vás! Má žena nereaguje!" ,,Hned jsem tam. Malé strpení." Odpověděla sestřička a dopověděla primáři, s čím za ním přišla.
  Sestřička přihla během okamžiku. ,,Pane, co jste potřeboval?" Otázala se. ,,Má žena nereaguje na to co říkám. Nestalo se jí něco špatného? ,,Vždyť spí!" Neodpustila si sestřička. Vživotě sem neviděla takovýho dementa. Pomyslela si a odešla. Tak nic. Pomyslel si tatínek a odešel ke dveřím, kde na něj čekali Gábina s Tomem.
  ,,Proč jste se nešli podívat na maminku?" zeptal se tatínek. ,,Nechtěli jsme tě s ní rušit." Odpověl Tom i za Gabriellu. ,,Dobře jste hodní."

II. PŘÍJEZD DOMŮ

26. listopadu 2010 v 16:18 | Sára |  sáry příběh
  Když autobus zastavil u zastávky, vzdálené od domu Emmetových asi jen čtyřista metrů, Gábina se už nemohla dočkat, a tak přímo vyletěla ze dveří autobusu. co nejrychleji pelášila domů. Doma na ni čekal táta. Na dovolenou nejel, protože byl nemocný, ale po tu dobu co byla Gabriella s mámou pryč, se uzdravil. Objal Gábinu a radostně se na ni usmíval.
  ,,Kdes nechala mámu?" Zeptal se nečekaně. ,,Ta příde za chvíli. Musela nést spousty zavazadel, a atk se trochu zdrží." Odpověděla Gábina. A hned se zase zeptala:,,Kde je Tom?" ,,Tom šel hrát s kamarády fotbal, ale měl by se brzy vrátit." ,,Dík, tak to já tady na něj počkám. ,,Žádné čekání" Obořil se na Gabriellu tatínek.,,Utíkej pomoct mamce s těma báglama." ,,No jo." Řekla Gabča.
   Když se znnovu obula a vyšla ze dveří, uviděla někoho, kdo nesl jejich zavazadla. Konečně máma, řekla si a rozběhla se jí naproti. Ale chyba lávky. Byl to Tom, její bratr. ,,Co je s mámou?" Zeptala se. ,,To ještě nejde?" Tomovi ztuhl úsměv na rtech. ,,Gabčo, maminku...." Otálel s odpovědí. ,,No co je s ní?" ,,Maminku srazilo auto. Už je tam záchranka. Bude to vpořádku." ,,Ach ne... To snad ne...",,Negoj Gábi, skoro nic se jí nestalo. Má zlomenou nohu a otřes mozku." Plačící Gábina se přitiskla k Tomovi. ,,Neboj," uklidňuje ji bratr.
   Jdou pomalu domů. ,,Co řeknem tátovi?" Zeptá se náhle Gábina. ,,Řekneme mu pravdu. To bude nejlepší." Odpoví jednoduše Tom.,,Dobře," souhlasí Gábina.
  Vešli. ,,Ahoj tati." Pokřikuje už ze dveří Tom. ,,Ahoj, to vám to tedy trvalo. A kde jste nechali maminku?" Tom odpověděl po pravdě. ,,Maminku srazilo auto. Je to v pořádku. Nic vážného se jí nestalo." ,,Dobře. Zítra jí půjdeme navštívit." Řekl táta. Snažil se o klidný hlas, ale přece jen bylo vidět, jak je nervózní.




Stíny 9

7. listopadu 2010 v 16:38 | Caroline
 ,,Co s nimi hodláš udělat?"ozval se hlas.
 Stín ani nemusel zvedat hlavu, aby se podíval na svého návštěvníka. Stejně věděl kdo to je.
 ,,To není tvoje věc, Alkatrezi."odsekl. Nejvíc ho štvala jeho drzost.
 ,,Že není? Musím ti připomínat, že ohrožuješ celou naší komunitu?!"
 ,,Nepřeháněj. A odkud víš o mých zajatcích?"zeptal se, i přesto, že znal odpověd.
 ,,Mám svoje zdroje." Alkatrez se pohodlně uvelebil v nejbližším křesle. Plamen svíce osvítil jeho mužnou tvář s tvrdými rysy. ,,Neodpověděl jsi mi na mou první otázku."dodal.
 ,,Nemáš tu co dělat. A už vůbec se nemáš plést do mých záležitostí!"
 ,,Naopak, Sajieli. Jen požaduji vysvětlení."
 Sajiel si povzdechl. Asi nemá na výběr. ,,Neměl jsem důvod je zabít. Oni jsou výjimeční, copak to nechápeš? Mohou nám pomoci k vítězství."
 ,,To jsi celý ty. Nejdřív konáš a až pak myslíš." Alkatrez se posunul blíž. ,,Je to člověk, Sajieli, vzpamatuj se! Co by se stalo, kdyby utekli?! Převrátili by celou říši naruby!" 
 ,,Oni neutečou. O to se postarám."odvětil klidně.
 ,,To bych ti radil. Jinak budeš mít velké problémy." Alkatrez vstal a dal se na odchod. Naposledy se otočil: ,,pamatuj na to." A bez dalšího slova odešel.
 Stín se s ne příliš dobrou náladou začal opět věnovat dosavadní činnosti. Všichni si to moc berou. A budou koukat, až je osobně dovedu k vítězství! pomyslel si.

 Ozývalo se jemné šustění, jak bosá dívka ladně a elegantně běžela po trávě. Slunce svítilo a i mezi stromy v lese na zem dopadaly kužele světla. I na dálku bylo dobře rozeznat dívčiny třpytící se blonďaté vlasy a ona vypadala jako princezna.
 Dorazila do stínu pod malý strom. O pár kroků dál stál obyčejný dřevěný domek, skoro identický s ostatními ve vesnici. Neváhala a zaklepala na dveře.
 Zevnitř se ozvaly kroky, které díky svým uším nemohla přeslechnout. Rychle si ještě upravila vlasy a oprášila oblečení.
 Dveře se otevřely a odhalily znuděně vypadajícího mladíka, který se ihned co uviděl dívku zatvářil překvapeně. ,,Elearo,..."začal ohromeně ,,...vypadáš úžasně."
 Dívka vykouzlila úsměv: ,,Díky."
 ,,Já...co...co si chtěla?"koktal a neustále si ji prohlížel.
 Eleara zvážněla. ,,Jde o Keraje a Adrianu."
 ,,Máš o nich nějaké zprávy?" mladík konečně vylezl z domku a zavřel dveře.
 ,,Právě že ne. Muselo se jim něco stát, Seku." Eleara vypadala utrápeně. ,,Všichni to berou na lehkou váhu, ale já si myslím, že se Keraj do něčeho zamotal. Znáš ho přece. Musíme je najít, pokud ještě nejsou..."zarazila se a polkla.
 ,,Jsou naživu, určitě."snažil se jí Seku utěšit. ,,Ale vůbec nevíme kudy šli a..."
 ,,A proto jdu za tebou."přerušila ho.
 ,,Jen proto?"Seku vypadal naoko zklamaně.
 Eleara se musela usmát. ,,Jsi přece dobrý stopař, jeden z nejlepších. Prosím, pojď do toho se mnou."
 ,,Samozřejmě že jdu! Nenechám tě samotnou."prohlásil rozhodně.
 ,,Děkuju."dívka ho s úsměvem popadla za ruku a společně se vydali pryč.
 Šustění bylo tentokrát hlasitější, protože po trávě běžely ne jedna, ale dvě postavy nepřirozeně blízko u sebe. Slunce kreslilo jejich stíny na trávník a ty se pohybovaly stejně ladně jako ti dva. Černovlasý mladík a blonďatá dívka...

 Kamínek zcela neslyšně dopadl na hrubou a špinavou zeď. Zase vedle! mračila se Adriana. Snažila se totiž trefit do vlastnoručně vyškrábaného terče, což se jí ovšem zatím nepovedlo. Míření jí opravdu nešlo.
 Keraj, neustále chodící dokola místností si všiml o co se snaží. ,,Dovolíš?"sebral kamínek a jedním rychlým švihnutím ruky se trefil přímo doprostřed.
 Adriana ho se zájmem pozorovala. ,,Kdo jsou tvoji rodiče?"vyhrkla.
 ,,Cože?"
 ,,Nemůžeš mít rodiče elfy. Čí jsi syn?"
 Keraj se posadil. ,,Mým otcem je Rholios, jak jsem ti říkal, ale má matka není Aziara."odmlčel se.
 ,,A kdo tedy?"
 ,,Myslím, že se jmenovala Reisa. Nikdy jsem ji nepoznal, jelikož umřela při mém porodu. Znám ji jen z otcova vyprávění."
 ,,Byla člověk, že?"
 ,,Ano. Rholios ji poznal při jedné ze svých cest mezi lidi. Byla prý velmi krásná a otec se do ní ihned zamiloval..."
 ,,Počkat. Tvůj otec chodil mezi lidi?"přerušila ho dívka.
 ,,Jo,"přitakal Keraj, ,,většinou v utajení, ale bylo velmi snadné skrýt elfí původ. Takže, když ho matka tak okouzlila, rozhodl se vzít práci na statku, kde bydlela se svým otcem. Reisa si Rholiose taky oblíbila a... jistě si domyslíš, co bylo pak." odmlčel se. ,,Když jsem se narodil a matka zemřela, vzal mě můj otec zpátky k elfům, kde mě se svojí novou manželkou vychoval."dokončil.
 ,,A Eleara?"zajímala se Adriana.
 ,,Co je s ní?"
 ,,Je taky napůl člověk?"
 ,,Ne, ona je čistokrevná. Její matka je Aziara."dodal poněkud sklesle.
 Dívka se zamyslela. ,,Kdo všechno to ví?"
 ,,Jen otec, nevlastní matka, já, Eleara, Seku a teď už i ty."
 ,,Víš co nechápu? Proč k tobě byl otec tak upřímný? Proč ti jednoduše celý život netvrdil, že jsi úplně normální elf?"
 ,,Je jasné, že jsem jiný. Pro mě, i pro ty, co se mnou tráví každý den."řekl prostě.
 Nastalo ticho. Dlouhé ticho, náhle přerušené jediným táhlým zvukem. Kov zařinčel o podlahu.
 Oba dva vyskočili a naslouchali. Je možné, aby strážní byli tak neschopní, že jim upadl meč? ptala se Adriana sama sebe. Dlouho se nic nedělo. A pak ticho prořízl další podobný zvuk. V Adrianě zahořela jiskřička naděje. Někdo se je snaží zachránit!
 Ale to už uslyšela dusot spousty bot, jak přibíhali další Stínové. Z druhé strany jejich dveří se ozvalo ,,honem!", následované zarachocením klíčů. Dveře se odemkly a otevřely. Hleděli na udýchanou Elearu a Seka.
 Adriana se zaradovala a Keraj se ihned začal ptát. ,,Teď na to není čas."zarazil ho Seku a z tónu jeho hlasu se daly vyčíst obavy. Ve vězeňské chodbě je totiž obklíčili Stíni. Bylo jich hodně a mířili na ně kušemi.
 ,,Elearo...? Víš co máš dělat." řekl Keraj. Ta jen přikývla.
 ,,Je to moudré? Mohlo by se jí..."strachoval se Seku a Adriana naprosto netušila o čem je řeč.
 ,,Ani hnout!"zaburácel vysoký Stín v předu.
 ,,Vidíš snad, že by se někdo z nás hýbal?!"vyjel na něj Keraj.
 Adriana mezitím pozorovala Elearu, která vypadala, jako by se na něco usilovně soustředila. Měla zavřené oči a pevně semknuté rty.
 Seku právě pokládal svůj ukradený meč na zem a po chvíli ho kopnul Stínovi.
 A najednou se svět kolem Adriany roztočil. Nevěděla, kde je nahoře a kde dole a začalo se jí dělat špatně. Potom ji zahalila hustá tma a v příštím okamžiku se ocitla někde úplně jinde. Když překonala nevolnost, rozhlédla se. Vedle ní se objevil i Keraj, Seku a Eleara, která se v bezvědomí hroutila k zemi. Naštěstí ji zachytil Seku a přitiskl si ji k sobě, jako by ji už nikdy nechtěl pustit.
 Adriana vůbec nechápala, co se děje. Před chvílí byly tam a teď jsou tady, někde na jiném místě v lese. V hlavě měla naprostý zmatek.
 Eleara se v Sekově náruči začala pomalu probírat. Zamrkala a otevřela oči.
 ,,Není ti nic?"strachoval se ihned Seku.
 ,,Ne."namáhavě se usmála. ,,Povedlo se?"
 ,,Ano, jsi úžasná."lichotil jí.
 ,,Děkuju."znovu vykouzlila úsměv. ,,Už mě můžeš pustit."dodala.
 ,,Á...jistě." Seku jí opatrně pomohl vstát.
 ,,Promiňte, ale mohl by mi někdo vysvětlit, co se to tu děje?!"ozvala se Adriana.
 Všichni se na ní otočili, jako by už zapomněli, že je tu taky. ,,Eleara nás odtamtud přenesla sem."vysvětloval Keraj.
 ,,Přenesla?"
 ,,Ano, pomocí kouzel."
 ,,Ty umíš kouzlit?" otočila se Adriana na Elearu.
 ,,No, trochu ano. Ale umím jen pár většinou ne moc užitečných kouzel - tohle je z nich nejtěžší. Moje znalosti jsou popravdě velmi omezené."odmlčela se. ,,Moje matka je v tomhle mnohem lepší."
 ,,A proč tě to tak vyčerpalo?"
 ,,Kouzla spotřebovávají energii. A ještě jsem nepřenášela tolik osob."
 Adriana by se ráda zeptala ještě na spoustu věcí, ale přerušil ji Keraj, s otázkou mířenou na Seka. ,,Jak jste nás našli?"
 ,,Nebylo těžké vás vystopovat."řekl a dívka si ihned vzpomněla na svůj nanápadný průchod bujnou vegetací. ,,Vyslechli jsme rozhovor dvou Stínů. Bavili se o vašem zajetí. No, a potom stačilo jen přemoct pár strážných ve vězení."dokončil.
 Adriana měla najednou pocit, že se Seku změnil. Hodně změnil. Už to nebyl takový roztržitý kluk, ba naopak. Vypadal teď opravdu chytře a urostle. Je možné, aby se změnil za pár dní? říkala si.
 ,,Zásadní otázka dne - kde to jsme?"ozvala se Eleara.
 ,,Ty nevíš, kam jsi nás přenesla?"divila se dívka.
 ,,Ne, bohužel to neovlivním."
 Seku mezitím prozkoumával les. ,,Mohli bychom být někde na západním okraji Stinného lesa."zvolal.
,,Já vím kde jsme,"řekla Adriana, když odhrnula pár pichlavých větví a otevřel se jí výhled na krajinu. ,,Doma."

Mrak 1

2. listopadu 2010 v 15:46 | Elizabeth |  elizabetin příběh
 Tak ráda by dál spala,ale musela vstávat. Další "turnaj v šachách" který dnes chce odehrát byl na druhém konci republiky a ona tam musela dojet včas. Pomalu vstala.
 Její unavený výraz se okamžitě rozzářil novým světlem když si uvědomila jak velká akce to je. Bude hrát s dospělýma lidma. I když to nebylo poprvé vždy ji stoupl adrenalin. Přesně kvůli tomu zanedbává školu i kámoše.
 Kvůly radosti ze hry, kvůli vzrušení, odpoutání se od běžného života co jí to přináší a v neposlední řadě pocit někam patřit, být součástí týmu.
 Stoupla si před skříň, kde dlouho váhala co si na sebe vzít. Nakonec se rozhodla pro nenápadné oblečení tipu: džíny, tričko s nápisem i pár starších ponožek. A co, diť nemá cenu tam jít jako do divadla a později se trápit aby se něco náhodou nezničilo.
Přešla do kuchyně, chleba hodila do tašky, kde taky potkala mamku.
 ,,Další turnaj, nechceš si dát na chvíli pokoj?" 
 ,,Ne mami mě to baví" Tak to končila většina už tradičních rozprav před turnaji. 
 ,,Tak já už běžim, uvidíme se zítra. Čau."
 ,,Ahoj, Ingrit"

,,Co ti to tak dlouho trvalo?" zeptal se sebevědomě hnědovlasý kluk snědší pleti
 ,,Do toho ti nic není Bene a přišla jsem včas. Víš jak je těžký vstát ráno s postele? "
 ,,Jo, ale já narozdíl od tebe vstával už ve 4 ráno"
 ,,Za jak dlouho tam budem?" zeptala se. Už si zvykla že na otázky o přesném místě nedostane nikdy odpověď. Ani se nesnažila dívat se s okýnka. Stejně jeli oklikama a Ben by ji napomenul jestliže by si všimnul že se snažím uhodnout místo setkání.
,,Budem tam asi tak za 3 hodiny, plán proberem na místě"
,,Dobře" odpověděla Ingrit

Nějakou dobu to sice trvalo, ale nakonec auto s Ingrit a Benem přeci jen zastaví u jednoho z domu v panelákové čtvrti neznámého města. Výhodou takovích to míst byla určitá anonimita. I přes to však z auta vystoupila bloďatá holka místo černovlasé. Plán měly probírat dole v bytě.
 Za pár minut už seděli na pohovkách, kde  měli dostat instrukce.
,,Takže" začal velitel celé akce ,,tentokrát jsem se rozhodl že s námi půjde Střelec" otočil se na Ingrid když vyslovil její přezdívku ,,očekávám od něho plné nasazení"
 Na chvíli se odmlčel ,,Plán je následující" Notnou chvíli mluvil a pak dal na 3 hodiny rozchod.

 ,,Je to nedomyšlený" řekla Ingrid Benovi když si sedli na lavičku. Toto město bylo nejspíš nějakou známou turistickou atrakcí, jinak nebylo možné vysvětlit příval turistů díky niž nebyli nijak nápadní.
 ,,Je, ale s tím nic neuděláš" odpověděl ztroze Ben. A když uviděl Ingritin víraz dodal:,,tak je to vždycky a taky to občas to nevíjde."
 ,,Mrtví?" ,,Jo,minule do jednoho. Našli jsme je naskládaný v bytě." Ingrit to ani v nejmenším nepřekvapilo znala všechna rizika. Ledabyle se ohlédla za sebe. Vzpoměla si že když přicházela uviděla na té straně věžní hodiny. Měla dost času. Přes to se však rozhodla odejít.
 ,,Já už pujdu"řekla 

Trvalo jí jen pár minut než se dostala zpátky k paneláku a další chvilku než se dostala do bytu.
,,Potřebuji s vámi mluvit" vyhrkla když málem srazila velitele.
,,Dobře Střelče, o čem?"
 ,,Ten plán je nedomyšlený zbytečně nás ohrozí"
 V důsledku facky která k ní přilétla málem zpadla na zem. Mlčela. Věděla že se drží: kdyby byla starší dostala by rovnou přes držku. Když přišla do tohoto útvaru vzal si ji trenér stranou a řekl 3 pravidla kterých by se měla držet:poslouchat,dívat se a mlčet. To ještě nevěděla jak vážně se tady tyto pravidla berou. Přesto na nedomyšlnost upozornila. Ani nevěděla proč.
 ,,Ty do toho nemáš co kecat. Než jsi sem přišla měla si na výběr, tak si dej pozor abych to tvé rozhodnutí nezměnil."


 O něco později pod rouškou tmy se celá operační jednotka začala přesouvat na svá stanoviště. ,,Dáma na místě" ohlásila Ingrid do vysílačky a začla si sronávat zbraň. (nemohla vždy využívat přezdívku Střelec, ale většinou se hlásila jako figurka z šachovnice:dneska padla volba na dámu).
  Asi polovina lidí šla do domu kde bydleli Zyani a druhá část hlídala venku. Ingrit měla strategickou pozici na střeše naprati domu.
 ,,můžem"ozvalo se z vysílačky což byl sygnál pro spuštění celé akce
 Teď vtrhli do bytu. Soustředila se.
 Náhle Ingrit zaznamenala pohyb okna. Okamžitě tam namířila zbraní. Nějaký člověk vylez a chystal se skočit. Už neskočí, řekla si a zmáčkla spoušť.
  

nekopírovat