• můžete dávat témata na povídky i vy - TADY

Stíny 7

18. října 2010 v 20:14 | Caroline
  Keře, keře, keře, keře...au, sakra, zanadávala Adriana, když ji jedna obzvlášť trnitá křovina poškrábala do krve. Naštvaně vzhlédla na svého průvodce, který si beztarosně vykračoval vpředu. I v téhle spleti větví a trnů se mu ještě nepodařilo promarnit ani jednu kapku elfí krve. To se mi snad zdá! stačila si ještě pomyslet, než jí bujná vegetace roztrhla halenku. Udivovalo jí, čím vším je schopen ji protáhnout. Když jsem šla tam, žádný hnusný kytky po cestě nebyly! rozčilovala se.
 ,,To musíme jít zrovna tudy?" zavolala a tím Keraje donutila aby zpomalil.
 ,,Věř mi, tohle je zkratka."
 ,,...jistě..." zamumlala. Keraj nekompromisně postupoval stále vpřed, právě odhrnul poměrně pružnou větev, která Adrianu vzápětí švihla do obličeje. Po dalším kroce zakopla a rozplácla se jak širorá tak dlouhá v trsu vysokých kopřiv. Celá popálená se odtamtud vyhrabala. Úžasný! pomyslela si ne zrovna nadšeně. Co horšího se mi může stát???
 Ale ne! vyděsila se, když uviděla Keraje. S vážnou tváří zíral někam za ni. Neochotně se otočila a strnula. Dívala se na ohromného rozzuřeného medvěda.
 ,,Poběž!" volal Keraj. Adriana neměla nic proti. Když míjela Keraje, rozeběhl se taky. Při každém uběhnutém metru dívka bolestivě sykla. Nebylo možné vyhýbat se nebezpečným trnům a ty jí rozedíraly hlavně ruce a tvář. Ucítila pramínek horké krve, jak jí stéká po čele. Kalhoty už měla dávno na cáry a blůzka... no řekněme že Adriana byla ráda, že ještě pořád zakrývá to co zakrývat měla.
 Z vlasů se jí stávalo vrabčí hnízdo a pokaždé když se otřela o nějakou větev - což se dělo pořád - se k němu velice ochotně přidaly další listy.
 A do háje... Adriana se musela přikrčit, jinak by plnou rychlostí vrazila hlavou přímo do pěkně tlusté větve, která pro změnu patřila stromu. Neuvěřitelný, co se mi všechno dokáže postavit do cesty, kroutila hlavou a přitom se stále v běhu podívala za sebe s mizivou šancí, že do té větve vrazí Keraj. Po tom všem by mu to přála. Ale doufala marně, Keraj se větvi elegantně vyhnul.
 No jistě. pomyslela si. Jak jinak. Otočila se zpátky před sebe, aby spatřila další, tentokrát ještě silnější větev, která se k ní rychle blížila. Už nestačila zabrzdit a tak v zoufalství udělala úhybný manévr. Větvi se sice vyhla, ale podjely jí nohy a ona znovu zahučela do křoví.
 To už u ní byl Keraj a podával jí ruku. Neochotně ji přijala. Mladík, který jen těžko potlačoval úsměv pomohl Adrianě vstát.
 ,,V pořádku?" ptal se zatímco se dívka snažila trochu upravit.
 ,,Hádej!" odsekla.
 ,,No já jen, že vypadáš celkem zajímavě." zlostným pohledem ho Adriana donutila k ještě většímu úsměvu. ,,Ten medvěd, kterému se nelíbilo že mu lezeme do jeho území už nás nejspíš přestal pronásledovat." změnil téma.
 ,,Jo, všimla sem si." dívka si zoufale prohlížela zubožené kalhoty. Dřív bývaly opravdu krásné. A navíc to byl dárek od elfů!
 ,,Riziko cestování..." poznamenal Keraj při pohledu na její oblečení.
 ,,Na tebe to nějak neplatí, co?" hořce se ušklíbla. Kerajův vzhled se totiž vůbec nezměnil.
 Mladík se jen usmál. Náhle zbystřil. "Nastražil" špičaté uši a strnul.
 ,,Děje se něco?" strachovala se Adriana.
 Neodpověděl. Pojednou i ona zaznamenala změnu. Ptáci přestali zpívat a les celkově ztmavl a ztichl. Zvířata se stáhla do svých nor a potůčky raději tekly oklikou. Jediným zvukem, který slyšela byl Kerajův přerývaný dech. Takhle znepokojeného ho ještě neviděla. A les také ne...
 V mysli se vrátila k vzpomínkám. Ano, připomínalo jí to, jak znala Stinný les už odmalička. Tak nebezpečný, zrádný a tajemný. A to ji na něm vždy tak přitahovalo. Lákalo ji dobrodružství.
 Ale na Stinný les si už zvykla jako na krásné místo plné života. A tohle bylo pro ni opravdu znepokojující. No jistě lidé a elfové! došlo jí po chvíli. Museli se s Kerajem dostat do "odstrašující oblasti".
 ,,Zóna "pro lidi nepřístupno"?" zkusila to.
 ,,Ne." Keraj stále očima ostražitě propátrával okolí. ,,Musíme zmizet."
 ,,Prosím?" než stačila jakkoli jinak zaprotestovat, mladík ji chytnul za ruku táhl ji pryč. Samozřejmě, že by chtěla vysvětlení, ale na to Keraj nejspíš neměl čas. Nezbývalo jí než těžkopádně klopýtat za ním.
 Zasvištění. A znovu. Co to je? pomyslela si. Vzápětí jí něco štíplo do stehna. Bolestivě sykla a musela zastavit. Teď už konečně měla možnost spatřit co to bylo. Malá šipka. Primitivně vyrobená a zakončená ostrou jehlou. A ty vole, došlo jí, přičemž se jí zatočila hlava. Ne, ne, ne, ne, ne, sténala. Keraj už to také pochopil. ,,Běž, poběž, dokud můžeš!" volal, znovu ji uchopil a vláčel za sebou.
 Dokud můžeš - výstižné, pomyslela si Adriana. Už totiž pocítila jak jí ochromení prostupuje celým  tělem. Pomalu, ale jistě.
 Prsty jí začaly brnět a znovu se jí zamotala hlava. Upadla. Keraj jí ne zrovna jemně postavil na nohy a opět se dali do tentokrát pomalejšího běhu.
 Něco prolétlo kolem a opakovalo se to asi ještě dvakrát. Adriana uviděla, že Keraj schytal už nejmíň tři šipky. Ani to s ním nehnulo. Nebo se jen snažil vypadat silný.
 Adriana znovu upadla. Zděšeně zjistila, že už necítí nohy. To už se nad ní skláněl Keraj s ustaranou tváří. Pomalu zavrtěla hlavou. Věděla, že to pochopí.
 ,,Ne! Adriano, bojuj s tím! Nevzdávej to! Ne! Teď ne!"
 Slyšela jak k ní z velké dálky doléhá hlas. Slova nerozpoznala. Ani jí to nedělalo starosti. Cítila se po dlouhé době skvěle - bylo jí všechno jedno, úplně všechno.
 Se zájmem pozorovala jak jí před očima běhají kruhy. Fialový, červený, znovu fialový a modrý. A pak tma. Žádné barvy, jen tma...
 Keraj sledoval jak se Adrianino bezvládné tělo zhroutilo k zemi. Omdlela! To ne! Bleskurychle ji vzal do náručí a rozběhl se jak nejrychleji dovedl. Musí ji odtud dostat! Prostě musí! Musí... Buď to způsobila dívčina váha nebo velké množství šipek, Keraj se sesunul k zemi. Už neměl sílu pokračovat. Poslední co cítil, byla vůně Adrianiných vlasů. A pak už nic...


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

nekopírovat