• můžete dávat témata na povídky i vy - TADY

Říjen 2010

Stíny 8

31. října 2010 v 19:24 | Caroline

 Tma... Bolest... Hlas... až teprve teď začala Adriana plně vnímat své okolí. Otevřela oči. Nad ní se skláněl Keraj.
 ,,V pořádku? Jsi celá?"strachoval se.
 Něco zamumlala, namáhavě se posadila a promnula si bolavé stehno. ,,Kde to jsem?"
 ,,Obávám se že asi vím kde." Keraj se zatvářil znepokojeně.
 ,,A to...?"
 ,,...je dlouhý příběh."
 ,,Řekla bych že mám dost času." utrousila, protože i přes to šero, které je obklopovalo dokázala rozpoznat, že se nachází v nějaké uzavřené místnosti pravděpodobně sloužící jako vězení.
 ,,Jsme drženi v zajetí, pokud sis ještě nevšimla."poznamenal.
 ,,Všimla i bez tebe. Ale kdo nás drží?"
 ,,Oni."
 ,,Kdo?"nechápala.
 ,,Neznám jejich jména. Elfům jsou ale známi jako Stíni."
 ,,Stíni? Jak originální." vyklouzlo jí. ,, A kdo to vlastně je.?"
 Keraj chvíli zápasil s mimořádně odolnou šiškou, která se ne a ne rozlámat na kusy. Když se mu to konečně povedlo, odpověděl: ,,Nikdy sis nevšimla přízraků, kteří chodí po lese? Nikdy sis nevšimla Stínů?"
 ,,Co, nebo koho tím myslíš?"
 ,,Myslím tím je."řekl stroze, jakoby to byla ta nejjasnější věc pod sluncem.
 ,,No samozřejmě..."
 ,,Jsem rád, že to chápeš."
 ,,Já taky. Takže co dál?"
 ,,Stíny chodící po okrajích lesa, kterých sis nevšimla, jsou vlastně oni. Ale dokáží se převtělit i do lidské podoby."
 ,,Tím myslíš ty "duchy" v lese? Neustále tě pozorují."
 ,,Ano, to jsou oni. Nenahání ti strach?" zajímal se.
 ,,Popravdě, trochu ano. Ale na duchy já nevěřím." prohlásila rozhodně.
 ,,Asi bys měla začít... Kde sem skončil?"
 ,,U převtělování."
 ,,Aha...přestěhovali se do tohoto lesa před mnoha lety. Neměli kam jinam jít. Víme totiž, že lidé na ně mají určitý negativní vliv. Takže když lidé osídlili skoro celou zemi, stáhli se Stíni sem. V té době tu žili také mí předkové a ti z toho neměli zrovna velkou radost. Nejprve je chtěli vyhnat díky značné přesile, ale pak s nimi uzavřeli dohodu, výhodnou pro obě strany. Stíni budou strašit a odhánět lidi od lesa - víš přece, jak na les působí jejich blízkost - a elfové je nechají na pokoji. Vymezili jim určitá území a Stíni, ačkoliv nejdříve nechtěli, dohodu přijali. Stačilo vystrašit jenom pár lidí a na dlouhou dobu se v lese neobjevila ani jedna lidská noha.
 Ale za dlouho se populace Stínů hodně rozšířila. Teď byli v přesile oni. Začali osidlovat další a další pro ně neurčené oblasti a Stinní elfové se jich začali hodně obávat. Byli nuceni se stěhovat na stále odlehlejší území. Ustupovali, protože nechtěli válku. I když věděli, že by jí vyhráli. I Stíni věděli, že máme vyspělejší obranu a zbraně. Proto se neodvážili na nás zaútočit. Ale myslím si, že nebude trvat dlouho a poměr sil se obrátí v jejich prospěch."
 Chvíli bylo ticho, protože Adriana přemýšlela o tom, co jí Keraj právě pověděl. ,,Proč si mi o tom neřekl dřív?" obořila se na něho nakonec.
 ,,Neptala ses."
 ,,Je toho ještě hodně, co nevím?"
 ,,Už ani moc ne."
 ,,To sem ráda." řekla s notnou dávkou ironie. Měla pocit, že Keraj před ní skrývá ještě spoustu věcí. ,,Tušíš co s námi udělají?" změnila téma.
 ,,Ne. Vlastně je mi docela záhadou, že nás nezabili. Proč by si s námi dávali tu práci a zajali nás? Očividně jsme vkročili na jejich území a to, zvláště mně, neodpustí. Hodně si to zkomplikovali a ztížili. Máš představu, jak pro ně muselo být náročné přemístit sem tebe, člověka? Nechápu to."
 ,,No, kdyby nás chtěli zabít, tak už bysme byli mrtví."snažila se Adriana myslet pozitivně.
 Keraj omluvně sklonil hlavu. ,,Promiň, že sem tě do toho zatáhl, Adriano. Odpusť mi. Kdybych byl pozornější..."
 ,,V pořádku,"přerušila ho, ,,není co bych ti měla odpustit."
 Zadíval se na ní. Ten pohled jí vliv do žil novou dávku energie. Dostanou se odtud. Určitě se odsud dostanou!
 Ozvalo se zavrzání žalářních dveří následované jejich otevřením. Keraj s Adrianou pohotově vyskočili. Do místnosti vešel mladík, asi stejně starý jako Keraj. Byl až moc pohledný, ale z očí mu vyzařovalo zlo. Černé vlasy ostře kontrastovaly s bílou pletí, na sobě měl hnědé oblečení.
 S hlasitým zaskřípěním dveře znovu zabouchl. Postavil se do rohu místnosti, tak daleko od Adriany, jak jen to šlo a měřil si je pohledem.
 ,,Co chceš?" neudržel se Keraj.
 ,,Ten, kdo tady klade otázky jsem já, ty špinavý elfe!" vyštěkl Stín.
 ,,Dávej si pozor na jazyk!"
 ,,Nebo co? Zmlátíš mě?" šklebil se Stín.
 ,,To bych mohl."zuřil Keraj a opravdu hrozilo, že na něho skočí.
 ,,Můžu se na něco zeptat?" skočila do toho Adriana a postoupila trochu dopředu, na což Stín zareagoval tak, že se stáhnul ještě dál.
 ,,Copak krasotinko?"
 Jeho poznámku Adriana naprosto ignorovala, za to Keraj se rozzuřil ještě víc. ,,Proč jste nás nezabili? Proč nás tu držíte?" ptala se.
 ,,Jste až příliš zajímaví."
 ,,V jakém ohledu?"chtěl vědět Keraj, který se už celkem uklidnil.
 Stín se usmál. ,,Tak například ona," a ukázal na Adrianu, ,,je člověk."
 ,,Dobrý postřeh."neodpustil si Keraj.
 ,,Ale za ještě zajímavějšího považuju tebe."
 ,,Vážně? Jak to?"
 ,,Odpověz mi na jednu otázku: Jak je možné, že si nám vběhl přímo do našeho území?"šklebil se Stín.
 ,,Nevěděl jsem o vás."
 ,,Každý Stinný elf nás přece vycítí na míle daleko. Nesnaž se mi namluvit, že máš ucpaný nos."
 Keraj zůstal zticha.
 ,,A pak, jsi jiný. A já vím v čem. Poznám to."pokračoval Stín.
 ,,Tak povídej!"
 ,,Nejsi Stinný elf a ani člověk. Nebo obojí?"zasmál se Stín. ,,Ubohý kříženče."
 Adriana zalapala po dechu, protože jí právě došel význam těch slov.
 ,,Ty...!"Keraj vypadal jako by chtěl po Stínovi každou chvíli skočit. Ten se jen posměšně smál.
 ,,Promiň, já nevěděl, že tě urazí to, co si."
 Tohle ale bylo na Keraje příliš. Než se Stín stačil pohnout, bleskurychle k němu přiskočil a udeřil ho pěstí do obličeje. Ozvalo se hlasité "křup" - zvuk praskajících kostí. Nejspíš mu zlomil nos.
 Stín se zakrváceným obličejem zuřivě syčel. Při dalším křupnutí si nos rychlým trhnutím narovnal. ,,Za tohle zaplatíš, ty šmejde!"
 Ale to už ho Keraj vzal pod krkem a přitiskl ke stěně.
 ,,Varuju tě..."začal Stín
 ,,Ne, já varuju tebe!" mladík ho vyzdvihl do výšky a způsobil tím, že se Stín začal dusit. Ten ale využil  své pozice a kopnul Keraje do břicha. Tím docílil, že ho mladík pustil a křečovitě se svíjel. Stín neváhal a kopnul Keraje ještě jednou.
 Ale zasáhla Adriana. Přišla k němu a Stín se už neměl kam stáhnout. Chytnul se za hlavu a skučel:,,Ne, nechoď blíž, nedotýkej se mně!"
 Ale přesně tohle měla dívka v plánu. ,,Nebudeš ubližovat Kerajovi!"zavrčela a tentokrát ho popadla pod krkem ona. ,,Nebudeš se mu posmívat!"zesílila stisk.
 Stín se kroutil, svíjel, na tváři mu naskákaly fleky a lil z něho pot. Chraplavě sténal a snažil se popadnout dech. Adriana ještě nikdy neviděla nikoho, na koho by takhle působila její blízkost. Nebylo to tím škrcením, vlastně se ho jen dotýkala.
 Stín ze sebe vydal přerývaný vzdech. Rukou zašátral někam za opasek a než se Adriana nadála, mířil na ní dlouhou dýkou. ,,Odstup!"zasyčel chraplavě.
 Pomalu se od něho vzdálila ke Kerajovi, který se už vyhrabal na nohy. Stín, stále na ní mířící nožem, zrychleně dýchal a držel se za hrudník. Nevypadal moc dobře.
 Ještě chvíli mu trvalo než se narovnal a opovržlivě se na ně zadíval. ,,Vaše budoucnost nebude tak hezká, jak byste si přáli."ušklíbl se a zavolal: ,,stráže!"
 Do cely vběhli dva vysocí muži a uklonili se Stínovi. ,,Tři dny bez vody a bez jídla. A pokud ta holka bude dělat potíže, zabijte ji. Ale toho zkříženého elfa nechte mně."zasyčel na ně.
 Stráže se znovu uklonili a společně se Stínem, který si neodpustil poslední pohrdavý pohled, vyšli ven a zavřeli za sebou dveře. Adriana s Kerajem osaměli.
 Keraj si nasupeně sedl do jednoho rohu cely, Adriana do druhého. Vzpomněla si totiž, co o něm říkal Stín. Zavládlo nepříjemné ticho.
 ,,Nechtěl bys mi něco vysvětlit?" zkusila to.
 ,,Ne."
 ,,Nikdy si ke mně nebyl upřímný. Můžeš začít."stála si za svým.
 ,,Nezlobíš se?"
 ,,Ano! Vždyť já se celou tu dobu stýkám s někým, koho vlastně vůbec neznám! Nevím o tobě nic! Vůbec nic!"naštvala se.
 ,,Řekl bych ti to...později."
 ,,Naše přátelství nemá smysl, Keraji. Copak mi nevěříš?"
 Keraj vstal a popošel až k ní. Položil jí ruku na rameno. ,,Věřím... víc než komukoliv jinému. Pokud ti moc vadí, že jsem půlelf, nedá se nic dělat..."
 ,,Ne, to mi nevadí. Jen to, že jsi mi celou dobu lhal." podívala se na jeho omluvný výraz. ,,Vlastně, je to tak lepší, když jsi... vždyť víš. Už mezi námi nejsou tak propastné rozdíly."
 ,,Jeden z velkých rozdílů je také naše opačné pohlaví..."opravoval ji Keraj
 ,,A to je dobře, ne?"
 ,,V jakém ohledu?"divil se.
 ,,V tom, který se mi začíná líbit...pouze začíná..." řekla a objala ho.
 Keraj si ji k sobě přitiskl a zašeptal jí do ucha: ,,utečeme odsud, brzy...zvládneme to."
 A ona věděla, že to tak je. Určitě se z toho dostanou...určitě.
  

Stíny 7

18. října 2010 v 20:14 | Caroline
  Keře, keře, keře, keře...au, sakra, zanadávala Adriana, když ji jedna obzvlášť trnitá křovina poškrábala do krve. Naštvaně vzhlédla na svého průvodce, který si beztarosně vykračoval vpředu. I v téhle spleti větví a trnů se mu ještě nepodařilo promarnit ani jednu kapku elfí krve. To se mi snad zdá! stačila si ještě pomyslet, než jí bujná vegetace roztrhla halenku. Udivovalo jí, čím vším je schopen ji protáhnout. Když jsem šla tam, žádný hnusný kytky po cestě nebyly! rozčilovala se.
 ,,To musíme jít zrovna tudy?" zavolala a tím Keraje donutila aby zpomalil.
 ,,Věř mi, tohle je zkratka."
 ,,...jistě..." zamumlala. Keraj nekompromisně postupoval stále vpřed, právě odhrnul poměrně pružnou větev, která Adrianu vzápětí švihla do obličeje. Po dalším kroce zakopla a rozplácla se jak širorá tak dlouhá v trsu vysokých kopřiv. Celá popálená se odtamtud vyhrabala. Úžasný! pomyslela si ne zrovna nadšeně. Co horšího se mi může stát???
 Ale ne! vyděsila se, když uviděla Keraje. S vážnou tváří zíral někam za ni. Neochotně se otočila a strnula. Dívala se na ohromného rozzuřeného medvěda.
 ,,Poběž!" volal Keraj. Adriana neměla nic proti. Když míjela Keraje, rozeběhl se taky. Při každém uběhnutém metru dívka bolestivě sykla. Nebylo možné vyhýbat se nebezpečným trnům a ty jí rozedíraly hlavně ruce a tvář. Ucítila pramínek horké krve, jak jí stéká po čele. Kalhoty už měla dávno na cáry a blůzka... no řekněme že Adriana byla ráda, že ještě pořád zakrývá to co zakrývat měla.
 Z vlasů se jí stávalo vrabčí hnízdo a pokaždé když se otřela o nějakou větev - což se dělo pořád - se k němu velice ochotně přidaly další listy.
 A do háje... Adriana se musela přikrčit, jinak by plnou rychlostí vrazila hlavou přímo do pěkně tlusté větve, která pro změnu patřila stromu. Neuvěřitelný, co se mi všechno dokáže postavit do cesty, kroutila hlavou a přitom se stále v běhu podívala za sebe s mizivou šancí, že do té větve vrazí Keraj. Po tom všem by mu to přála. Ale doufala marně, Keraj se větvi elegantně vyhnul.
 No jistě. pomyslela si. Jak jinak. Otočila se zpátky před sebe, aby spatřila další, tentokrát ještě silnější větev, která se k ní rychle blížila. Už nestačila zabrzdit a tak v zoufalství udělala úhybný manévr. Větvi se sice vyhla, ale podjely jí nohy a ona znovu zahučela do křoví.
 To už u ní byl Keraj a podával jí ruku. Neochotně ji přijala. Mladík, který jen těžko potlačoval úsměv pomohl Adrianě vstát.
 ,,V pořádku?" ptal se zatímco se dívka snažila trochu upravit.
 ,,Hádej!" odsekla.
 ,,No já jen, že vypadáš celkem zajímavě." zlostným pohledem ho Adriana donutila k ještě většímu úsměvu. ,,Ten medvěd, kterému se nelíbilo že mu lezeme do jeho území už nás nejspíš přestal pronásledovat." změnil téma.
 ,,Jo, všimla sem si." dívka si zoufale prohlížela zubožené kalhoty. Dřív bývaly opravdu krásné. A navíc to byl dárek od elfů!
 ,,Riziko cestování..." poznamenal Keraj při pohledu na její oblečení.
 ,,Na tebe to nějak neplatí, co?" hořce se ušklíbla. Kerajův vzhled se totiž vůbec nezměnil.
 Mladík se jen usmál. Náhle zbystřil. "Nastražil" špičaté uši a strnul.
 ,,Děje se něco?" strachovala se Adriana.
 Neodpověděl. Pojednou i ona zaznamenala změnu. Ptáci přestali zpívat a les celkově ztmavl a ztichl. Zvířata se stáhla do svých nor a potůčky raději tekly oklikou. Jediným zvukem, který slyšela byl Kerajův přerývaný dech. Takhle znepokojeného ho ještě neviděla. A les také ne...
 V mysli se vrátila k vzpomínkám. Ano, připomínalo jí to, jak znala Stinný les už odmalička. Tak nebezpečný, zrádný a tajemný. A to ji na něm vždy tak přitahovalo. Lákalo ji dobrodružství.
 Ale na Stinný les si už zvykla jako na krásné místo plné života. A tohle bylo pro ni opravdu znepokojující. No jistě lidé a elfové! došlo jí po chvíli. Museli se s Kerajem dostat do "odstrašující oblasti".
 ,,Zóna "pro lidi nepřístupno"?" zkusila to.
 ,,Ne." Keraj stále očima ostražitě propátrával okolí. ,,Musíme zmizet."
 ,,Prosím?" než stačila jakkoli jinak zaprotestovat, mladík ji chytnul za ruku táhl ji pryč. Samozřejmě, že by chtěla vysvětlení, ale na to Keraj nejspíš neměl čas. Nezbývalo jí než těžkopádně klopýtat za ním.
 Zasvištění. A znovu. Co to je? pomyslela si. Vzápětí jí něco štíplo do stehna. Bolestivě sykla a musela zastavit. Teď už konečně měla možnost spatřit co to bylo. Malá šipka. Primitivně vyrobená a zakončená ostrou jehlou. A ty vole, došlo jí, přičemž se jí zatočila hlava. Ne, ne, ne, ne, ne, sténala. Keraj už to také pochopil. ,,Běž, poběž, dokud můžeš!" volal, znovu ji uchopil a vláčel za sebou.
 Dokud můžeš - výstižné, pomyslela si Adriana. Už totiž pocítila jak jí ochromení prostupuje celým  tělem. Pomalu, ale jistě.
 Prsty jí začaly brnět a znovu se jí zamotala hlava. Upadla. Keraj jí ne zrovna jemně postavil na nohy a opět se dali do tentokrát pomalejšího běhu.
 Něco prolétlo kolem a opakovalo se to asi ještě dvakrát. Adriana uviděla, že Keraj schytal už nejmíň tři šipky. Ani to s ním nehnulo. Nebo se jen snažil vypadat silný.
 Adriana znovu upadla. Zděšeně zjistila, že už necítí nohy. To už se nad ní skláněl Keraj s ustaranou tváří. Pomalu zavrtěla hlavou. Věděla, že to pochopí.
 ,,Ne! Adriano, bojuj s tím! Nevzdávej to! Ne! Teď ne!"
 Slyšela jak k ní z velké dálky doléhá hlas. Slova nerozpoznala. Ani jí to nedělalo starosti. Cítila se po dlouhé době skvěle - bylo jí všechno jedno, úplně všechno.
 Se zájmem pozorovala jak jí před očima běhají kruhy. Fialový, červený, znovu fialový a modrý. A pak tma. Žádné barvy, jen tma...
 Keraj sledoval jak se Adrianino bezvládné tělo zhroutilo k zemi. Omdlela! To ne! Bleskurychle ji vzal do náručí a rozběhl se jak nejrychleji dovedl. Musí ji odtud dostat! Prostě musí! Musí... Buď to způsobila dívčina váha nebo velké množství šipek, Keraj se sesunul k zemi. Už neměl sílu pokračovat. Poslední co cítil, byla vůně Adrianiných vlasů. A pak už nic...



déšť 1

4. října 2010 v 18:53 | elizabeth |  elizabetin příběh
o deset let později - současnost

Ještě ani neodbila pátá hodina ranní, když se v malém panelákovém bytě rozsvítila světla a Amalie Černá si začal dělat snídani. Udělala si kafe. Za chvíli už opečená topinka s hlasitým bum dopadala na tak již dosti zašpiněnou linku. Amy si ji vzala a šla se dívat na talkshow nahratou včerejšího večera.
I přes svůj nízký věk dvaceti čtyř let měla šestiletou dceru. Jmenovala se Anastasia. Byla úžasně chytrá a skvěle řešila hlavolamy. Měla velice zvláštní povahu. Všechno si dělala podle sebe. Nikdy se nikoho nežádala o povolení. Ikdyž tahle vlastnost byla častokrát spíše na škodu. Před nějakou dobou ji Amy našla, jak si zkouší různé její šaty a hraje si na princeznu.
Amy bylo velice často líto že si na své dětství nepomatovala. Vše do jejích patnáctých narozenin bylo všechno jakoby rozmazané.
Talkshow skončila a ona zaslechla kroky. Asi Any, řekla si když se začala převlíkat. Bylo už šest hodin - stále tma, když Amalie brala svou kočku na pravidelnou ranní procházku. Obvykle chodily za město, lesem a zpátky. Tentokrát však Amalie změnila trasu a místo aby šly z města, vydaly se do města k parku.
Dokud měly pod nohama chodník byla Micka na vodítku. Ale když nehrozilo přejetí autem, Amy pustila kočku navolno. Míca vždy někam odběhla a za chvíli se zase vracela zpátky.
,,Sem zvířata nesmí" Ozve se hluboký, drsný hlas jehož původcem byl zdřejmě postarší pán který se asi nevyspal zrovna do růžova. Na sobě měl větrovku džíny a byl tak červený až si Amy myslela, že brzo dostane infarkt.
,,Zbalte si kočku a jděte."řekl než Amalie stačila jakkoli zareagovat. Nebyla však tip člověka co si dá vše líbit
,,Děkuji vám milý pane že jste mě upozornil, ale tady je zákaz psů a ne koček." řekla přičemž se pokusila o klidný hlas což pána ještě více rozzuřilo (začal na ni něco řvát,což mělo za následek sbíhání lidí z okruhu snad několika kilometrů.)
Korunu této povedené situaci nasadila malý klouček asi ve věku Stázky co se na ně od začátku díval:,,Ten pán má ale pravdu."A jako vysvětlení dodal:,,My jsme se to učili ve škole"
To ti tak uvěřim! -chtěla Amy zařvat na toho malého spratka, ale neuddělala to.
Po tomhle nezbylo Ami nic jiného než kapitulovat.
Pomalým a skleslým krokem se vracela domů. Debil,idiot..... opakovala si v hlavě při vzpomínce na tu trapnou scénu. Nakonec došla k závěru že zkazit si ním den by byla blbost.

Stála před vchodovými dveřmi a vytahovala klíče, které ji už dlouhou dobu tlačily v kapse. Otevřela dveře a vyběhla do 6. patra. Opět odemkla. Vstoupila.
Bordel jak obvykle. ,,Any" zavolala. Nikdo se neozýval. Asi ji neslyšela.
,,Anastásio" Ani pípnutí.
Běžela se podívat do jejího pokojíčku. Nic. Koupelna - nic. Obývák - nic. Ložnice - nic. Nikde nebyla.
Ne, Ne! Kde je ? Co když ji někdo unes! Ne , to by byly dveře otevřené. A co když utekla? Ne!
Myšlenky Ami výřili bezcílně hlavou a pomalu se ji zmocňovala panyka. Co má dělat?
Ticho! ,rozkázala si. Opět si začala vše přehrávat v hlavě:Vypadalo to jako by odešla sama. Co když měla být dřív ve škole a zapomla mi to říct!?
S tímto nápadem v hlavě se vydala k autu. Už bylo světlo a všichni někam pospíchali. Jeden do práce, druhý do školy,třetí zase někam jinam. Vždy byla ráda že tento ranní stres nemusela zažívat. tím že vztávala brzy si to ušetřila.
Rychle nastoupila do auta.
Cesta ubíhala rychle a co nevidět se Amálie ocitla před hlavními dveřmi školy. Trochu nesvá se odhodlala vejít dovnitř.
To si dělaj srandu, že tu nejsou směrovky. Říkala si v duch Ami když se pokoušela zorientovat. nikdy před tím tu nebyla. s třídních schůzek se vždy nějak vymluvila. Teď jí to přišlo trochu líto.
I přesto za pár minut našla třídu 1.B. Celá udýchaná spěšně vešla do třídy. ,,Není tady Anastasie ?"zpěšně se zeptala. ,,Ona není nemocná?"podivila se učitelka.

nekopírovat