• můžete dávat témata na povídky i vy - TADY

Stíny 6

30. září 2010 v 19:38 | Caroline

 Adriana běžela lesem. Její jediný cíl byl dostat se co nejdál od Keraje. Bylo jí jasné, že se ztratila - jako vždy. Ani si nedělala zbytečné naděje, že najde cestu do vesnice. Věděla moc dobře, jak na tom je s orientací.
 Třeba by Keraj... ihned si svoje myšlenky zatrhla. To by tady radši bloudila celé dny, než aby se jemu podívala do očí. Vinila jen sebe. Jsem hloupá husa, říkala si. Co si teď o mě bude myslet?
 Nakopávala všechno, co se jí připletlo do cesty. Naštvaně i smutně. Náhle zaslechla šramot. Vzhlédla. Měla štěstí: byl to Seku.
 ,,Ahoj!" volal už z dálky. ,,Myslel jsem, že si s Kerajem."
 ,,Byla jsem."
 ,,Ale už nejsi."
 ,,Ne." potvrdila. V duchu si ale pomyslela: výborný postřeh.
 Sekovi nejspíš došlo, že už se o tom nechce dál bavit a tak raději změnil téma. ,,Zdá se mi to nebo si se ztratila?"
 ,,Nezdá. Byl bys tak hodnej a doved mě zpátky do vesnice?"
 ,,Jasně." Seku se otočil a naznačil jí, aby ho následovala. Sám pro sebe se ušklíbnul. Nebyl blbej. Po tomhle bude muset Keraje pořádně vyzpovídat.

 Adriana se zabouchla do svého domku, pod záminkou, že si jde zbalit. Ale nebylo co. Vlastně jen náhrdelník po mamince a to vyřešila tím, že si ho pověsila kolem krku. Teď seděla na posteli a přemýšlela. Když oznámila Sekovi, že odchází, nerozhodilo ho to tak jako Keraje. Ihned se nabídl, že ji doprovodí domů - přesně jak očekávala.
 Ozvalo se zaklepání na dveře. Adriana vyskočila, protože myslela, že to je Keraj. Zvolala něco ve smyslu dále a ukázalo se, že měla pravdu. Do místnosti vstoupil Keraj.
 Mlčky se na sebe dívali. Nakonec se dívka donutila sklopit pohled.
 ,,Omlouvám se." promluvil. ,,Nechtěl jsem ti ublížit."
 ,,To... to je v pohodě." odmlčela se. ,,Chci, aby to, co se stalo mezi námi, zůstalo jen tam v lese."
 ,,Chápu. Ale já chci, abys věděla, že tě miluju a na tom se nic nezmění."
 Adriana překvapeně otevřela pusu. Řekl, že jí miluje! Byla štastná, ale zároveň smutná. Teď pro ni bylo ještě těžší odejít domů.
 Keraj už byl na odchodu. Dívka cítila povinnost oznámit mu, jak se rozhodla. ,,Odcházím." řekla.
 ,,Já vím." posmutněle se usmál a odešel.

 ,,Fakt furt chceš odejít? Nerozmyslela sis to čirou náhodou?" zajímala se Eleara. Adriana by jí nejradši řekla, že jo, ale nemohla. Mysl jí říkala něco jiného a srdce... srdce jí někde poskakovalo s Kerajem. Patřilo jemu a dívka to moc dobře věděla. Nechtěla si to přiznat, ale taky ho milovala. Nevěděla jen, jestli je to správné.
 Dlouho o tom přemýšlela. Chtěla mít obojí: rodinu i Keraje. Možná by se mnou šel domů a... blbost, pomyslela si. Je jasné, že se Stinný elf nebude promenádovat u nich na statku. A otce s bratrem do lesa těžko dostane. Ne, bude si muset vybrat.
 Ostatně, kde vlastně vězí?! Ani se se mnou nepřišel rozloučit. Rozhlédla se - Keraj furt nikde. Ostatní už tu byli: Seku, jeho sestra Araela, Eleara a její rodiče. Všichni se s ní přišli rozloučit na kraj vesnice. Nastal čas, aby odešla.
 ,,Neboj se, přijde. Znám ho." chlácholila ji Eleara jako by ji četla myšlenky. Ta se jen usmála.
 K Adrianě přistoupil Rholios s manželkou. ,,Rád jsem tě poznal, Adriano, lidská dívko. Byl bych rád, kdybys tu zůstala, s mými dětmi si dobře rozumíš, ale když jinak nedáš, je na čase abych se rozloučil. Ať štěstí stojí vždy při tobě a ať najdeš tu správnou cestu, kterou se máš v životě vydat." poklonil se jí a nechal prostor své ženě.
 ,,Můj manžel již řekl vše za mně. Já jenom přidám: sbohem. Teď, když nás omluvíš, máme své povinnosti a již musíme odejít."
 ,,Jistě. Děkuji za všechno a za to, že jste mi vůbec dovolili vás poznat. A nemusíte mít strach: nikde nebudu vyprávět o Stinných elfech." domluvila a pak se jen dívala jak odcházejí. Do očí jí vhrkly slzy. Děkuji, poděkovala ještě jednou v mysli a už ani nevěděla komu je to mířené, že ste mi umožnili tohle zažít. Měla jsem možnost poznat lásku, přátele a prožít spoustu báječných věcí. Za tohle vám budu nadosmrti vděčná.
 Utřela si rukou uslzené oči. Doufala, že to nikdo neviděl - asi ne. Seku se setrou se o něčem bavili a Eleara se napjatě rozhlížela - nejspíš vyhlížela bratra. Po něm ale nebylo ani stopy a Adrianu to už začalo pěkně štvát. No nic, řekla si, nepotřebuju mu dát sbohem. Je to hloupej a... a... miluju ho. ...A on nepříde! Nepříde, abych se na něj nemohla naposledy podívat, naposledy s ním mluvit, naposledy...naposledy... Znovu ucítila přítomnost slz na své tváři. Uvědomila si, že není tak silná, jak si myslela. Nedokáže ho opustil jednou provždy.
 Proč ona tohle vůbec dělá??? Je to její rozhodnutí a ona si vybere tak, aby se celý život trápila??? Jsem blbá, hloupá husa... Vždyť sem tady byla šťastná!!! Ano, stýskalo se mi, ale s tím bych se vyrovnala, možná... Vždyť se nemusím vzdávat všeho... třeba... třeba by... unaveně potřásla hlavou. Prostě se jen potřebuje rozloučit, nic víc.
 Minuty se vlekly. Keraj nikde. Eleara už vypadala pěkně naštvaně. Adriana se zabavila tím, že od kopretiny pomalu trhala okvětní lístky, jeden po druhém. Rodina, Keraj, rodina, Keraj,... Vyšla jí rodina. Když už chtěla zuboženou kytku zahodit, všimla si posledního malého lístečku. Takže Keraj, pomyslela si. Hmm, a kde je???
,,Už bysme asi měli jít." ozval se Seku. ,,Když si pospíšíme, do setmění můžeme urazit půlku cesty."
 Dívka chvíli nic neříkala, ale pak smutně odpověděla: ,,Nespíš ano, nezbývá než vyrazit."
 ,,Opatruj se," usmála se Eleara. ,,A až potkám svého bratra, dám mu za tebe pěstí do nosu." 
 ,,To budeš hodná. A vyřiď mu... ne, už nic. Tak sbohem."otočila se k lesu, aby nikdo neviděl, jak jí po tváři tečou slzy. Seku už byl taky připraven a jako první se vydal do lesa, nejspíš myslel, že ho Adriana bude následovat. Když, ale zjistil, že ne, zastavil se a zmateně se otočil.
 ,,Tak jdeme!"
 Adriana zamumlala něco jako souhlas a vydala se za ním. Po pár krocích se ale zarazila. Naposledy se otočila. Uviděla mávající Elearu, ale ještě něco. Keraj! A opravdu. Přibližující se tečka se vyloupla v běžícího mladíka.
 Přišel! Trochu pozdě... ale přece! Adrianě se po tváři rozlil úsměv. Zahodila malý vak s potravinami, který si nesla s sebou a rozběhla se Kerajovi vstříct, i přes udivené pohledy kamarádů. Když už byli blízko u sebe, zastavili se a dívka po chvilce zaváhání padla Kerajovi do náručí.
 Objal ji a pohladil po vlasech. ,,Promiň mi za zpoždění, já..."
 ,,Pššt." přerušila ho. Už věděla co má dělat. ,,Keraji, pojď sem mnou prosím. Ne Seku, ale ty. Doprovoď mě domů. Nemůžu tě opustit. Ne teď."
 ,,Jsi si tím jistá?"
 ,,Naprosto."
 Usmál se a přivinul si ji ještě blíž. Adriana koutkem oka zahlédla zírající Elearu s pusou otevřenou dokořán a Seka, kterému div nevypadly oči z důlků. To jí teď ale bylo celkem jedno. Alespoň na chvíli to mám vyřešené, pomyslela si šťastně. O tom co bude až dorazí domů odmítala přemýšlet. Budu si užívat dokud to jde, řekla si a už nevnímala nic jiného než teplo Kerajova těla.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

nekopírovat