• můžete dávat témata na povídky i vy - TADY

Stíny 5

30. září 2010 v 16:40 | Caroline
 Dny míjely jako voda. Na Adrianu si už Stinní elfové zvykli. Nezírali na ni jako na ducha, spíše ji přátelsky zdravili. Našla si i novou kamarádku - Elearu. Byla to Kerajova sestra a Adriana si ji oblíbila stejně jako jeho - možná trochu míň :-). Poznala i jejich otce. Jmenoval se Rholios a podle jejího mínění to byl celkem příjemný chlapík - tedy elf. Se svojí ženou Aziarou vládl celé vesnici a ta byla dost velká. Keraj jí říkal, že je jedna z největších v říši Stinných elfů. Nicméně, tady byla Adriana šťastná.
 Dny trávila většinou s Kerajem a Sekem. Někdy se k nim připojila i Eleara, ale to bylo jen velmi vyjímečně. Keraj ji ukazoval všechno možné, bavil ji vypravováním elfských příběhů a už naprosto upustil od formálnosti - choval se k ní jako kamarád a ne jako syn vládce vesnice. No a Seku nemohl nikde chybět.
 Často společně chodili na dlouhé procházky do Stinného lesa. Adriana úplně žasla nad tím, jaké krásy se v něm skrývají. Viděla úchvatné vodopády, padající z vysokých útesů, třpytivá jezírka porostlá lekníny a úžasné přírodní útvary v podobě pískovcových skal rozmanitého tvaru. Pověst strašidelného místa jí připadala najednou hrozně nesmyslná.
 Keraj ji často překvapil svou výbornou orientací. Nikdy se neztratil a vždy přesně věděl kde je. Seku se občas zamotal, ale jinak skvěle konkuroval svému kamarádovi. To Adriana vždycky zabloudila už po deseti krocích z vesnice.
 Společně šplhali na ty největší stromy a i když z toho měla dívka zpočátku strach, brzy se osvědčila jako výborná lezkyně. Stejně tak to dělali i se skalami a když se potom z vršku Adriana rozhlédla, vždy viděla jen stromy, stromy a pro změnu stromy. Stinný les musí být obrovský! říkala si.
  Seku ji ukazoval svoji schopnost míření. Dokázal trefit strom kamenem ze vzdálenosti nejmíň padesát metrů. Keraj na tom nebyl o nic hůř a Adriana se dost styděla, protože míření jí zrovna moc nešlo.
 Dokonce jí ani moc nevadila bezmasá strava. Elfové si ji zpestřovali spoustou vynikajících pokrmů a lahůdek a tak tu byla dívka jako doma. Nebýt kulatých uší a ještě pár drobností, dokonale by mezi nimi zapadla.

 Jednoho rána se probudila, když sluneční paprsky proklouzly do jejího domku. Oblékla se do nového oblečení, které jí věnovali elfové a málem už by vyběhla ven za Kerajem, protože jí slíbil, že zajdou k vodopádu, kdyby si něčeho nevšimla. Náhrdelník po mamince. Zvedla ho ze země a posmutněla. Uvědomila si, že jí chybí rodina. Otec, bratr... Jak mohla být tak zaslepená! Zapomněla na ně. Zapomněla, že její domov není tady ale někde tam. Je to jasné - musí domů.

 Došli s Kerajem k vodopádu. Ten pohled jí vyrazil dech z plic. Z obrovské výšky padala průzračná voda a dole se tříštila o kameny. Ze všech vodopádů, které viděla, byl tenhle nejkrásnější. Přišli blíž a způsobili tím, že je obklopila vodní tříšť. Hukot padající vody překvapivě nebyl tak silný, jak očekávala. Ten krásný okamžik však Adrianě zkazily chmurné myšlenky.
 ,,Keraji?"
 ,,Úžasný, co? Tenhle vodopád je můj nejoblíbenější."
 Adriana si povzdechla. ,,Kde je vlastně Seku? Tohle by si nechtěl nechat ujít."
 ,,Copak já vím? Nejspíš se někde toulá. Ale brzy nebo později se objeví. Měli bysme si vychutnat chvíli bez něj." prohlásil a posunul se o kousek blíž k ní.
 ,,Keraji," soukala ze sebe, těžko se jí to říkalo. ,,Já... musím domů... k rodině."
 ,,Cože? Jak to myslíš?"
 ,,Jak si sám řekl, nepatřím sem. Jsem člověk... a ty elf. Musím se vrátit... chci se vrátit."
 Keraj vypadal šokovaně. ,,Adriano? Já... já to chápu, ale myslel jsem, že zůstaneš..."
 ,,Taky jsem si to myslela, ale nemůžu je jen tak opustit. Otce, bratra..."
 Keraj se přisunul ještě blíž. ,,A mě opustit můžeš?"
 Teď byla udivená zase Adriana. Ale rozhodla se, že si jeho poznámky nebude všímat. ,,Myslela jsem, že by se třeba Seku nabídl a dovedl mě domů. Netrefím..."
 ,,Neodcházej, prosím. Neopouštěj mě..." Keraj vzal její obličej do dlaní. Zadíval se na ní. Ten pohled znala. Díval se na ní stejně při jejich prvním setkání. Zračil se v něm soucit a něha, obdiv a pochopení. Teď se k tomu přidalo ale ještě něco - láska. 
 Políbil ji. Adriana přímo ztuhla v jeho náručí. Ano, bylo jí to příjemné, ale tohle rozhodně nečekala. Roztřásla se. Tohle není správné! bouřila se její mysl proti jejím citům.
 Po chvíli se od něho odtáhla. Díval se na ní. Ten pohled! zraňoval ji. Už mu nevydržela déle odolávat. ,,Promiň."A s tímto se Kerajovi vysmekla a utekla do lesa.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 elizabeth elizabeth | Web | 2. října 2010 v 14:07 | Reagovat

skvělí carol

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

nekopírovat