• můžete dávat témata na povídky i vy - TADY

Stíny 3

26. září 2010 v 17:04 | Caroline
 Po 2 dnech:

 Situace už byla opravdu vážná. Dívka nenašla žádnou vodu ani cestu domů a déšť nejspíš zapomněl k čemu vůbec je. Polomrtvá se potácela lesem a hrozilo že každou chvíli omdlí žízní nebo hůř. Rty měla suché a popraskané, jazyk se jí lepil na patro a sliny se už delší dobu ulejvaly. Pít svou moč naprosto odmítala, raději doufala že konečně zaprší. Už se dávno smířila s tím, že vodu rozhodně nenajde. Netušila z čeho zdejší zvířata pijí, vypadalo to, jako by jí to les dělal schválně. Ale na druhou stranu to chápala: nepatří sem, les ji tu nechce, je vetřelec.
 Když se zrovna před ničím neschovávala - např. před vlky a medvědem - trávila čas tím, že - naivně - prosila Stinný les, aby ji ušetřil a dovedl k jezírku nebo vyvedl ven na otevřenou krajinu, nejlépe domů. Začínala opravdu věřit, že stromy tu mají "oči a uši". Jakoby ji stále pozorovali, a jako supi čekali až chcípne. A konec se blížil. Dívka to věděla.
 Unaveně si sedla na padlý kmen stromu. Vzdala to. Nemá smysl tady pořád chodit kolem dokola, pomyslela si. Nezbývá mi než čekat na svou vlastní smrt.
 Žízeň se minutu po minutě zhoršovala a neuvěřitelně dívku oslabovala. Už to nebude dlouho trvat, řekla si a bezděky sevřela náhrdelník po mamince v ruce. To jediné jí po ní zbylo. Sundala si ho z krku, aby si ho mohla lépe prohlédnout. V jeho středu se tkvěl naleštěný safír. Byl opravdu krásný. Náhle její ochablé prsty řetízek upustily na zem a on dopadl do měkkého mechu, takže se mu nic nestalo. Dívka se zvedla, aby ho sebrala. Sice si uvědomovala jak je zesláblá, ale nemohla ho tam jen tak nechat.
 V tom okamžiku se pod ní podlomila kolena a ona se sesunula k zemi. Tvrdě se udeřila do hlavy a celý svět se s ní zatočil. Instinktivně nahmatala a sevřela náhrdelník v dlani a pak se začala pomalu propadat do tmy. Omdlela.

 Probudila se. Víčka měla stále těžká a tak se ani nenamáhala otevřít oči. Uvědomila si, že leží na něčem měkkém, ale ještě víc ji překvapilo, že je stále naživu. Jak je to možné? Až teď ke svému údivu zjistila, že už nemá takovou žízeň. Díky bohu, pomyslela si šťastně. Opravdu myslela, že zemře.
 Otevřela oči a zároveň i pusu. Ležela na jednoduché posteli v útulné dřevěné místnosti. Napravo od ní byly dveře a na stěnách okna. Lidský dům a ve Stinném lese! divila se. Nebo se nějakým způsobem dostala z lesa ven a skončila ve vesnici - to považovala za reálnější.
 Namáhavě vstala z postele a se zájmem vyhlédla z okna. Překvapeně a se zklamáním zamrkala. Ano, stále byla ve Stinném lese. Okolo stály podobné domky, jako ten, ve kterém se nacházela. Odkdy si tady lidé staví vesnice? Tomu brzy přijdu na kloub, rozhodla se. Ale než se stačila pohnout, ozvalo se zaklepání na dveře.
 ,,Můžu dál?"
 ,,J...ano."
 Do místnosti vstoupil hubený a trochu rozcuchaný černovlasý mladík. Na sobě měl pocuchanou košili a hnědé kalhoty s opaskem, za kterým měl dýku. Dívka se trochu zastyděla, když pomyslela na své špinavé a potrhané oblečení.
 ,,Ahoj. Já jsem Seku. A ty?"zeptal se trochu váhavě.
 ,,Adriana."
 ,,To je skvělé, že tě poznávám! Ještě nikdy sem neviděl člověka."
 ,,Cože?" divila se zmatená Adriana. ,,Vy nejste lidé?"
 Seku na ni chvíli zíral, ale pak se rozesmál. ,,No jasně, že ne, co sis myslela? My jsme Stinní elfové. Žijeme pouze a jen v tomhle lese."
 Dívka si až teď všimla jeho špičatých uší. ,,Nikdy sem o vás neslyšela."
 ,,Fakt ne? Ani o normálních elfech?"
 ,,Jenom v pohádkách."
 ,,No, naši bratranci se asi umějí schovávat stejně dobře jako my." prohlásil.
 ,,Mimochodem, děkuju za záchranu."
 ,,To nic nebylo. Našli jsme tě kousek odtud. Ležela si tam jako leklá ryba." Adriana se lehce začervenala. Chvíli bylo ticho. Pak se ozval Seku. ,,Pojď se mnou. Keraj tě bude chtít vidět."
 ,,Kdo..."
 ,,Uvidíš."řekl. Adriana už nic nenamítala, zavěsila se do něho a společně se vydali do vesnice.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

nekopírovat