• můžete dávat témata na povídky i vy - TADY

Stíny 2

21. září 2010 v 20:13 | Caroline
 ,,Adriano!" Někdo na ni volal. Nezpomalovala, šla přímo do lesa.
 ,,Tak počkej přece!" Teprve teď poznala podle hlasu svého bratra.
 ,,Jdu se jen projít."Zavolala přes rameno.
 ,,Víš že máš zakázáno tam chodit."Vedle ní se objevil udýchaný mladík, vyčerpaný tím, jak jí dobíhal.
 ,,Co s tim všichni furt máte! Jdu jenom do lesa!"
 ,,Ale do Stinného!!!"
 ,,No a co! Nechápu, proč se ho tak bojíte! Není na něm nic zvláštního."
 Bratr ji chytnul za ruku, čímž ji přiměl, aby se zastavila. Usmál se. ,,No dobře, ale nebudu to zase já, kdo tě pude hledat až se ztratíš."
 ,,Měl by ses odnaučit mě podceňovat. Do večera jsem doma."
 ,,Šel bych s tebou, ale..." bratr sklonil hlavu a hnědé vlasy mu napadaly do obličeje. Adriana se neubránila ušklíbnutí.
 ,,Chápu. Ale stejně - jdu sama, jasné! A jinak...
 ,,Já vím. Nejseš v lese."
 ,,Dík." Adriana ho vděčně poplácala po rameni. Bratr se na ni naposledy podíval a pak odběhl zpátky tam, odkud přišel. Dívka ještě chvíli stála a dívala se za ním, ale pak se otočila a vešla do lesa.

 Probudilo jí hlasité zapraskání. Už si zvykla na ticho a sebemenší zvuk ji rušil. Chtěla instinktivně vyskočit, ale když si uvědomila, že je bezmála čtyři metry nad zemí, zůstala radši sedět. Rozhlédla se. Nikde nic. Ještě chvíli napjatě pozorovala okolí, než se znovu uvolnila.
 Přemýšlela. O všem. Musela si to přiznat - ztratila se. Její bratr měl pravdu, jako vždy. Ale ne, není to tak zlé, přemítala, prostě pudu přibližným směrem, odkud jsem přišla a... a určitě... určitě najdu cestu domů... musím... Ale byla tu velmi malá pravděpodobnost, že trefí. Vzpomínala si jen na to, jak se bavily s bratrem a ona pak vstoupila do lesa. Ale tentokrát zašla příliš daleko.
 Stinný les ji přitahoval už odmalička, zatímco všichni ostatní se ho báli ona ho milovala. A teď se možná stane její záhubou. Skryla tvář v dlaních. Je sama a naprosto ztracená ve Stinném lese, má u sebe jen... Co u sebe vlastně má? Prohledala se, našla jenom náhrdelník po mamince a dlouhý nůž, který nosila vždycky u sebe. Takže s jídlem nebude zas až takový problém. Něco si uloví - snad. Ale co ji trápilo byla voda. Neměla u sebe ani kapku a pila naposledy včera v poledne. Doufala, že najde nějaký potok, nebo rybníček, také by mohlo zapršet. Přece nemůžu mít takovou smůlu, řekla si, určitě neumřu žízní.
 A s tímto slezla ze stromu, obezřetně se rozhlédla a vydala se tím směrem, kterým si myslela, že přišla.

 Seku odhrnul zástěnu z vrbového proutí a vstoupil do místnosti. ,,Neruším Keraji?"
 ,,Jasně že ne." odpověděl vysoký mladík, sedící na zemi.
 Seku se také posadil a chvíli se díval do plamenů, plápolajících v ohništi. ,,Potuluje se tu člověk." prohodil jakoby mimochodem.
 ,,Cože?"
 ,,Myslím, že je to dívka. Les si šeptá..."
 Keraj znepokojeně svraštil obočí. ,,Nesmysl. Člověk by do Stinného lesa nikdy nevkročil!"
 ,,Myslím, že jsme je podcenili, Keraji. Překonali svůj strach." opáčil Seku.
 ,,Stejně ji brzo něco sežere. Lidé jsou nezkušení. Nemají tu co dělat."
 ,,Jak myslíš." Seku se vytratil a nechal Keraje o samotě přemýšlet o tom, co mu právě řekl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

nekopírovat