• můžete dávat témata na povídky i vy - TADY

Září 2010

Stíny 6

30. září 2010 v 19:38 | Caroline

 Adriana běžela lesem. Její jediný cíl byl dostat se co nejdál od Keraje. Bylo jí jasné, že se ztratila - jako vždy. Ani si nedělala zbytečné naděje, že najde cestu do vesnice. Věděla moc dobře, jak na tom je s orientací.
 Třeba by Keraj... ihned si svoje myšlenky zatrhla. To by tady radši bloudila celé dny, než aby se jemu podívala do očí. Vinila jen sebe. Jsem hloupá husa, říkala si. Co si teď o mě bude myslet?
 Nakopávala všechno, co se jí připletlo do cesty. Naštvaně i smutně. Náhle zaslechla šramot. Vzhlédla. Měla štěstí: byl to Seku.
 ,,Ahoj!" volal už z dálky. ,,Myslel jsem, že si s Kerajem."
 ,,Byla jsem."
 ,,Ale už nejsi."
 ,,Ne." potvrdila. V duchu si ale pomyslela: výborný postřeh.
 Sekovi nejspíš došlo, že už se o tom nechce dál bavit a tak raději změnil téma. ,,Zdá se mi to nebo si se ztratila?"
 ,,Nezdá. Byl bys tak hodnej a doved mě zpátky do vesnice?"
 ,,Jasně." Seku se otočil a naznačil jí, aby ho následovala. Sám pro sebe se ušklíbnul. Nebyl blbej. Po tomhle bude muset Keraje pořádně vyzpovídat.

 Adriana se zabouchla do svého domku, pod záminkou, že si jde zbalit. Ale nebylo co. Vlastně jen náhrdelník po mamince a to vyřešila tím, že si ho pověsila kolem krku. Teď seděla na posteli a přemýšlela. Když oznámila Sekovi, že odchází, nerozhodilo ho to tak jako Keraje. Ihned se nabídl, že ji doprovodí domů - přesně jak očekávala.
 Ozvalo se zaklepání na dveře. Adriana vyskočila, protože myslela, že to je Keraj. Zvolala něco ve smyslu dále a ukázalo se, že měla pravdu. Do místnosti vstoupil Keraj.
 Mlčky se na sebe dívali. Nakonec se dívka donutila sklopit pohled.
 ,,Omlouvám se." promluvil. ,,Nechtěl jsem ti ublížit."
 ,,To... to je v pohodě." odmlčela se. ,,Chci, aby to, co se stalo mezi námi, zůstalo jen tam v lese."
 ,,Chápu. Ale já chci, abys věděla, že tě miluju a na tom se nic nezmění."
 Adriana překvapeně otevřela pusu. Řekl, že jí miluje! Byla štastná, ale zároveň smutná. Teď pro ni bylo ještě těžší odejít domů.
 Keraj už byl na odchodu. Dívka cítila povinnost oznámit mu, jak se rozhodla. ,,Odcházím." řekla.
 ,,Já vím." posmutněle se usmál a odešel.

 ,,Fakt furt chceš odejít? Nerozmyslela sis to čirou náhodou?" zajímala se Eleara. Adriana by jí nejradši řekla, že jo, ale nemohla. Mysl jí říkala něco jiného a srdce... srdce jí někde poskakovalo s Kerajem. Patřilo jemu a dívka to moc dobře věděla. Nechtěla si to přiznat, ale taky ho milovala. Nevěděla jen, jestli je to správné.
 Dlouho o tom přemýšlela. Chtěla mít obojí: rodinu i Keraje. Možná by se mnou šel domů a... blbost, pomyslela si. Je jasné, že se Stinný elf nebude promenádovat u nich na statku. A otce s bratrem do lesa těžko dostane. Ne, bude si muset vybrat.
 Ostatně, kde vlastně vězí?! Ani se se mnou nepřišel rozloučit. Rozhlédla se - Keraj furt nikde. Ostatní už tu byli: Seku, jeho sestra Araela, Eleara a její rodiče. Všichni se s ní přišli rozloučit na kraj vesnice. Nastal čas, aby odešla.
 ,,Neboj se, přijde. Znám ho." chlácholila ji Eleara jako by ji četla myšlenky. Ta se jen usmála.
 K Adrianě přistoupil Rholios s manželkou. ,,Rád jsem tě poznal, Adriano, lidská dívko. Byl bych rád, kdybys tu zůstala, s mými dětmi si dobře rozumíš, ale když jinak nedáš, je na čase abych se rozloučil. Ať štěstí stojí vždy při tobě a ať najdeš tu správnou cestu, kterou se máš v životě vydat." poklonil se jí a nechal prostor své ženě.
 ,,Můj manžel již řekl vše za mně. Já jenom přidám: sbohem. Teď, když nás omluvíš, máme své povinnosti a již musíme odejít."
 ,,Jistě. Děkuji za všechno a za to, že jste mi vůbec dovolili vás poznat. A nemusíte mít strach: nikde nebudu vyprávět o Stinných elfech." domluvila a pak se jen dívala jak odcházejí. Do očí jí vhrkly slzy. Děkuji, poděkovala ještě jednou v mysli a už ani nevěděla komu je to mířené, že ste mi umožnili tohle zažít. Měla jsem možnost poznat lásku, přátele a prožít spoustu báječných věcí. Za tohle vám budu nadosmrti vděčná.
 Utřela si rukou uslzené oči. Doufala, že to nikdo neviděl - asi ne. Seku se setrou se o něčem bavili a Eleara se napjatě rozhlížela - nejspíš vyhlížela bratra. Po něm ale nebylo ani stopy a Adrianu to už začalo pěkně štvát. No nic, řekla si, nepotřebuju mu dát sbohem. Je to hloupej a... a... miluju ho. ...A on nepříde! Nepříde, abych se na něj nemohla naposledy podívat, naposledy s ním mluvit, naposledy...naposledy... Znovu ucítila přítomnost slz na své tváři. Uvědomila si, že není tak silná, jak si myslela. Nedokáže ho opustil jednou provždy.
 Proč ona tohle vůbec dělá??? Je to její rozhodnutí a ona si vybere tak, aby se celý život trápila??? Jsem blbá, hloupá husa... Vždyť sem tady byla šťastná!!! Ano, stýskalo se mi, ale s tím bych se vyrovnala, možná... Vždyť se nemusím vzdávat všeho... třeba... třeba by... unaveně potřásla hlavou. Prostě se jen potřebuje rozloučit, nic víc.
 Minuty se vlekly. Keraj nikde. Eleara už vypadala pěkně naštvaně. Adriana se zabavila tím, že od kopretiny pomalu trhala okvětní lístky, jeden po druhém. Rodina, Keraj, rodina, Keraj,... Vyšla jí rodina. Když už chtěla zuboženou kytku zahodit, všimla si posledního malého lístečku. Takže Keraj, pomyslela si. Hmm, a kde je???
,,Už bysme asi měli jít." ozval se Seku. ,,Když si pospíšíme, do setmění můžeme urazit půlku cesty."
 Dívka chvíli nic neříkala, ale pak smutně odpověděla: ,,Nespíš ano, nezbývá než vyrazit."
 ,,Opatruj se," usmála se Eleara. ,,A až potkám svého bratra, dám mu za tebe pěstí do nosu." 
 ,,To budeš hodná. A vyřiď mu... ne, už nic. Tak sbohem."otočila se k lesu, aby nikdo neviděl, jak jí po tváři tečou slzy. Seku už byl taky připraven a jako první se vydal do lesa, nejspíš myslel, že ho Adriana bude následovat. Když, ale zjistil, že ne, zastavil se a zmateně se otočil.
 ,,Tak jdeme!"
 Adriana zamumlala něco jako souhlas a vydala se za ním. Po pár krocích se ale zarazila. Naposledy se otočila. Uviděla mávající Elearu, ale ještě něco. Keraj! A opravdu. Přibližující se tečka se vyloupla v běžícího mladíka.
 Přišel! Trochu pozdě... ale přece! Adrianě se po tváři rozlil úsměv. Zahodila malý vak s potravinami, který si nesla s sebou a rozběhla se Kerajovi vstříct, i přes udivené pohledy kamarádů. Když už byli blízko u sebe, zastavili se a dívka po chvilce zaváhání padla Kerajovi do náručí.
 Objal ji a pohladil po vlasech. ,,Promiň mi za zpoždění, já..."
 ,,Pššt." přerušila ho. Už věděla co má dělat. ,,Keraji, pojď sem mnou prosím. Ne Seku, ale ty. Doprovoď mě domů. Nemůžu tě opustit. Ne teď."
 ,,Jsi si tím jistá?"
 ,,Naprosto."
 Usmál se a přivinul si ji ještě blíž. Adriana koutkem oka zahlédla zírající Elearu s pusou otevřenou dokořán a Seka, kterému div nevypadly oči z důlků. To jí teď ale bylo celkem jedno. Alespoň na chvíli to mám vyřešené, pomyslela si šťastně. O tom co bude až dorazí domů odmítala přemýšlet. Budu si užívat dokud to jde, řekla si a už nevnímala nic jiného než teplo Kerajova těla.


Stíny 5

30. září 2010 v 16:40 | Caroline
 Dny míjely jako voda. Na Adrianu si už Stinní elfové zvykli. Nezírali na ni jako na ducha, spíše ji přátelsky zdravili. Našla si i novou kamarádku - Elearu. Byla to Kerajova sestra a Adriana si ji oblíbila stejně jako jeho - možná trochu míň :-). Poznala i jejich otce. Jmenoval se Rholios a podle jejího mínění to byl celkem příjemný chlapík - tedy elf. Se svojí ženou Aziarou vládl celé vesnici a ta byla dost velká. Keraj jí říkal, že je jedna z největších v říši Stinných elfů. Nicméně, tady byla Adriana šťastná.
 Dny trávila většinou s Kerajem a Sekem. Někdy se k nim připojila i Eleara, ale to bylo jen velmi vyjímečně. Keraj ji ukazoval všechno možné, bavil ji vypravováním elfských příběhů a už naprosto upustil od formálnosti - choval se k ní jako kamarád a ne jako syn vládce vesnice. No a Seku nemohl nikde chybět.
 Často společně chodili na dlouhé procházky do Stinného lesa. Adriana úplně žasla nad tím, jaké krásy se v něm skrývají. Viděla úchvatné vodopády, padající z vysokých útesů, třpytivá jezírka porostlá lekníny a úžasné přírodní útvary v podobě pískovcových skal rozmanitého tvaru. Pověst strašidelného místa jí připadala najednou hrozně nesmyslná.
 Keraj ji často překvapil svou výbornou orientací. Nikdy se neztratil a vždy přesně věděl kde je. Seku se občas zamotal, ale jinak skvěle konkuroval svému kamarádovi. To Adriana vždycky zabloudila už po deseti krocích z vesnice.
 Společně šplhali na ty největší stromy a i když z toho měla dívka zpočátku strach, brzy se osvědčila jako výborná lezkyně. Stejně tak to dělali i se skalami a když se potom z vršku Adriana rozhlédla, vždy viděla jen stromy, stromy a pro změnu stromy. Stinný les musí být obrovský! říkala si.
  Seku ji ukazoval svoji schopnost míření. Dokázal trefit strom kamenem ze vzdálenosti nejmíň padesát metrů. Keraj na tom nebyl o nic hůř a Adriana se dost styděla, protože míření jí zrovna moc nešlo.
 Dokonce jí ani moc nevadila bezmasá strava. Elfové si ji zpestřovali spoustou vynikajících pokrmů a lahůdek a tak tu byla dívka jako doma. Nebýt kulatých uší a ještě pár drobností, dokonale by mezi nimi zapadla.

 Jednoho rána se probudila, když sluneční paprsky proklouzly do jejího domku. Oblékla se do nového oblečení, které jí věnovali elfové a málem už by vyběhla ven za Kerajem, protože jí slíbil, že zajdou k vodopádu, kdyby si něčeho nevšimla. Náhrdelník po mamince. Zvedla ho ze země a posmutněla. Uvědomila si, že jí chybí rodina. Otec, bratr... Jak mohla být tak zaslepená! Zapomněla na ně. Zapomněla, že její domov není tady ale někde tam. Je to jasné - musí domů.

 Došli s Kerajem k vodopádu. Ten pohled jí vyrazil dech z plic. Z obrovské výšky padala průzračná voda a dole se tříštila o kameny. Ze všech vodopádů, které viděla, byl tenhle nejkrásnější. Přišli blíž a způsobili tím, že je obklopila vodní tříšť. Hukot padající vody překvapivě nebyl tak silný, jak očekávala. Ten krásný okamžik však Adrianě zkazily chmurné myšlenky.
 ,,Keraji?"
 ,,Úžasný, co? Tenhle vodopád je můj nejoblíbenější."
 Adriana si povzdechla. ,,Kde je vlastně Seku? Tohle by si nechtěl nechat ujít."
 ,,Copak já vím? Nejspíš se někde toulá. Ale brzy nebo později se objeví. Měli bysme si vychutnat chvíli bez něj." prohlásil a posunul se o kousek blíž k ní.
 ,,Keraji," soukala ze sebe, těžko se jí to říkalo. ,,Já... musím domů... k rodině."
 ,,Cože? Jak to myslíš?"
 ,,Jak si sám řekl, nepatřím sem. Jsem člověk... a ty elf. Musím se vrátit... chci se vrátit."
 Keraj vypadal šokovaně. ,,Adriano? Já... já to chápu, ale myslel jsem, že zůstaneš..."
 ,,Taky jsem si to myslela, ale nemůžu je jen tak opustit. Otce, bratra..."
 Keraj se přisunul ještě blíž. ,,A mě opustit můžeš?"
 Teď byla udivená zase Adriana. Ale rozhodla se, že si jeho poznámky nebude všímat. ,,Myslela jsem, že by se třeba Seku nabídl a dovedl mě domů. Netrefím..."
 ,,Neodcházej, prosím. Neopouštěj mě..." Keraj vzal její obličej do dlaní. Zadíval se na ní. Ten pohled znala. Díval se na ní stejně při jejich prvním setkání. Zračil se v něm soucit a něha, obdiv a pochopení. Teď se k tomu přidalo ale ještě něco - láska. 
 Políbil ji. Adriana přímo ztuhla v jeho náručí. Ano, bylo jí to příjemné, ale tohle rozhodně nečekala. Roztřásla se. Tohle není správné! bouřila se její mysl proti jejím citům.
 Po chvíli se od něho odtáhla. Díval se na ní. Ten pohled! zraňoval ji. Už mu nevydržela déle odolávat. ,,Promiň."A s tímto se Kerajovi vysmekla a utekla do lesa.

Stíny 4

27. září 2010 v 19:32 | Caroline

Míjeli spoustu domků a chatrčí. Některé z nich byly vystavěny i v koruně stromů a Adriana se na ně nemohla vynadívat. Byly ze všech nejkrásnější a nejspíš v nich žili i ti nejvznešenější elfové. Všude se proplétalo spoustu lián a ty tvořili jakési mosty mezi stromovými domky. Dívka se při pohledu na to trochu podivila: elfové musí mít dost dobrou rovnováhu, aby to dokázali přejít.
 Většina Stinných elfů, které potkávali na Adrianu z uctivé vzálenosti užasle zírala. To je tolik vidět, že jsem člověk? pomyslela si a začala si strkat své hnědé vlasy přes uši. Pak ji ale napadla příjemnější myšlenka: jsem slavná.
 ,,Už jsme tady." oznámil Seku. ,,Až po tobě." Podal jí jakousi větev nebo liánu a Adriana si až teď všimla, že je zapletená do žebříku, který stoupá ke stromovému domku nad nimi. Začala šplhat a Seku ji po chvíli následoval.
 Žebřík končil přímo před zástěnou z vrbového proutí, která měla nejspíš nahradit dveře. Seku, který byl mnohem mrštnější než dívka, ji už odhrnoval. ,,Keraji! Vedu ti návštěvu!" zavolal, vstoupil do místnosti a vtáhl tam i Adrianu.
 Pohledný hnědovlasý mladík, sedící na zemi zvedl hlavu. ,,Co to..." umlkl, když spatřil Adrianu. Bleskurychle vyskočil a dívka uviděla, že je vysoký a štíhlý. Chvíli přemýšlela, jestli na ni zírá, proto, že je člověk nebo na ní vidí ještě něco jiného.
 ,,To je ona."zašeptal Seku poněkud tajuplně směrem ke Kerajovi. Ten po něm střelil hněvivý pohled. Seku si odkašlal. ,,Adriano, tohle je Keraj. Keraji - Adriana." ujal se role představovatele.
 ,,Rád tě poznávám." promluvil mladík.
 ,,Já tebe taky." pokusila se o oslnivý úsměv. Nejspíš to zabralo - teď na ni zíral jěště víc.
 Seku do Keraje nenápadně šťouchl loktem. Ten jakoby se vzpamatoval. ,,Neposadíme se?" Adriana si sedla na zem do tureckého sedu, stejně jako ostatní.
 ,,Mám trochu žízeň. Nemáš vodu?"zeptala se ostýchavě.
 ,,Jasně." Keraj jí podal měch na vodu a ona ho bez přemýšlení vyprázdnila.
 ,,Dlouho jsem nic nepila."dodala na vysvětlenou.
 ,,To si nemyslím. Museli do tebe nalít hodně vody, jinak..." Seku se zarazil když zachytil Kerajův pohled. ,,- bys už nebyla mezi námi."dokončil přesto. Adriana se zastyděla.
 Chvilkové ticho přerušil Keraj: ,,jak ses sem vůbec dostala?" Znělo to zvědavě a obdivuhodně, ale dívka přesto poznala vyčítavý tón.
 ,,Zabloudila jsem. Tak dlouho jsem chodila a motala se, až..." odmlčela se.
 ,,Ty... chodíš do Stinného lesa často?"zajímal se Keraj.
 ,,Ano, ale většinou se neztratím..."
 Teď se vmísil do hovoru Seku: ,,Ani ostatní lidé se lesa nebojí?" Keraj si nenápadně povzdechl.
 ,,Bojí, ale proč..."divila se jeho otázce. ,,Počkat! Proč vám tak záleží na tom, aby se lidé Stinného lesa báli? Nechcete je tady?"
 Keraj si znovu povzdechl a na rovinu přiznal: ,,ne, nechceme. Nepatří sem. Nerespektují naše pravidla."
 ,,A Stinný les je má zastrašit. Samozřejmě."
 ,,Přesně tak. To je jediné přijatelné řešení. Nechceme válku."
 ,,Nemyslíš, že je to poněkud nefér? "
 ,,Jen si chráníme své území. Stejně jako lidé."
 Adriana si založila ruce na prsou. ,,A co vám lidé udělali? Že sem nesmí ani vkročit?"
 ,,To sem neřekl." Keraj se na ní zadíval. ,,Podívej, kam až si se dostala. Věděli jsme o tobě. Mohli jsme kdykoliv zakročit, nebo tě tam nechat umřít."
 ,,V tom případě nechápu proč jste mě zachránili."
 ,,Jak říkám nemůžeme si dovolit nastěhování lidí do Stinného lesa. Káceli by stromy a lovili by zvěř. Ubližovali by lesu. O jednoho člověka nejde. Proto jsme dovolili, abys nás poznala."
 Dívka pochopila, že má pravdu, stála si však za svým. ,,A vy nic z toho neděláte? Nekácíte a nelovíte?"
 ,,Ne. Pokud jde o zvířata, nejíme maso. Elfové jsou vegetariáni. A dřevo získáváme pouze z padlých stromů po bouři."
 Adriana sklonila hlavu. ,,Omlouvám se."
 Ozval se Seku, který celou dobu mlčel: ,,To je v pohodě, viď Keraji. Musím říct, že si dost statečná, když ses odvážila zajít tak daleko. Pro lidi to musí být těžké."
 ,,Ani ne. A díky." omluvně pohlédla na Keraje. Ten se jen usmál.
 ,,Jsem rád, že to chápeš."
 ,,A prosím, neodsuzujte všechny lidi najednou. Někteří by se dokázali smířit s životem, jaký vedou elfové."
 ,,Ano, ale..." jediným soucitným pohledem ho přerušila. ,,Doprovodím tě zpátky. Už brzy se setmí."řekl nakonec.
 ,,A já samozřejmě taky!" prohlásil Seku.

 Během cesty vesnicí, Adrianu něco napadlo. Obrátila se na Keraje. ,,Jakto že bydlíš tam nahoře? Myslela jsem, že v korunách stromů, žijí jen ti nejvýznamější elfové."
 ,,Přesně tak to je. Jsem totiž synem vládce téhle vesnice."
 ,,Vážně? A tvůj otec..."
 ,,Poznáš ho zítra."
 Právě dorazili ke dveřím jejího domku. Keraj je otevřel. ,,Dobrou noc." popřál. Adriana vstoupila dovnitř a dveře za sebou zavřela. Ulehla na postel a snažila se všechno si srovnat v hlavě. Byla celkem zmatená. Po chvíli od toho upustila. Ráno moudřejší večera, řekla si a spokojeně zavřela oči.

Stíny 3

26. září 2010 v 17:04 | Caroline
 Po 2 dnech:

 Situace už byla opravdu vážná. Dívka nenašla žádnou vodu ani cestu domů a déšť nejspíš zapomněl k čemu vůbec je. Polomrtvá se potácela lesem a hrozilo že každou chvíli omdlí žízní nebo hůř. Rty měla suché a popraskané, jazyk se jí lepil na patro a sliny se už delší dobu ulejvaly. Pít svou moč naprosto odmítala, raději doufala že konečně zaprší. Už se dávno smířila s tím, že vodu rozhodně nenajde. Netušila z čeho zdejší zvířata pijí, vypadalo to, jako by jí to les dělal schválně. Ale na druhou stranu to chápala: nepatří sem, les ji tu nechce, je vetřelec.
 Když se zrovna před ničím neschovávala - např. před vlky a medvědem - trávila čas tím, že - naivně - prosila Stinný les, aby ji ušetřil a dovedl k jezírku nebo vyvedl ven na otevřenou krajinu, nejlépe domů. Začínala opravdu věřit, že stromy tu mají "oči a uši". Jakoby ji stále pozorovali, a jako supi čekali až chcípne. A konec se blížil. Dívka to věděla.
 Unaveně si sedla na padlý kmen stromu. Vzdala to. Nemá smysl tady pořád chodit kolem dokola, pomyslela si. Nezbývá mi než čekat na svou vlastní smrt.
 Žízeň se minutu po minutě zhoršovala a neuvěřitelně dívku oslabovala. Už to nebude dlouho trvat, řekla si a bezděky sevřela náhrdelník po mamince v ruce. To jediné jí po ní zbylo. Sundala si ho z krku, aby si ho mohla lépe prohlédnout. V jeho středu se tkvěl naleštěný safír. Byl opravdu krásný. Náhle její ochablé prsty řetízek upustily na zem a on dopadl do měkkého mechu, takže se mu nic nestalo. Dívka se zvedla, aby ho sebrala. Sice si uvědomovala jak je zesláblá, ale nemohla ho tam jen tak nechat.
 V tom okamžiku se pod ní podlomila kolena a ona se sesunula k zemi. Tvrdě se udeřila do hlavy a celý svět se s ní zatočil. Instinktivně nahmatala a sevřela náhrdelník v dlani a pak se začala pomalu propadat do tmy. Omdlela.

 Probudila se. Víčka měla stále těžká a tak se ani nenamáhala otevřít oči. Uvědomila si, že leží na něčem měkkém, ale ještě víc ji překvapilo, že je stále naživu. Jak je to možné? Až teď ke svému údivu zjistila, že už nemá takovou žízeň. Díky bohu, pomyslela si šťastně. Opravdu myslela, že zemře.
 Otevřela oči a zároveň i pusu. Ležela na jednoduché posteli v útulné dřevěné místnosti. Napravo od ní byly dveře a na stěnách okna. Lidský dům a ve Stinném lese! divila se. Nebo se nějakým způsobem dostala z lesa ven a skončila ve vesnici - to považovala za reálnější.
 Namáhavě vstala z postele a se zájmem vyhlédla z okna. Překvapeně a se zklamáním zamrkala. Ano, stále byla ve Stinném lese. Okolo stály podobné domky, jako ten, ve kterém se nacházela. Odkdy si tady lidé staví vesnice? Tomu brzy přijdu na kloub, rozhodla se. Ale než se stačila pohnout, ozvalo se zaklepání na dveře.
 ,,Můžu dál?"
 ,,J...ano."
 Do místnosti vstoupil hubený a trochu rozcuchaný černovlasý mladík. Na sobě měl pocuchanou košili a hnědé kalhoty s opaskem, za kterým měl dýku. Dívka se trochu zastyděla, když pomyslela na své špinavé a potrhané oblečení.
 ,,Ahoj. Já jsem Seku. A ty?"zeptal se trochu váhavě.
 ,,Adriana."
 ,,To je skvělé, že tě poznávám! Ještě nikdy sem neviděl člověka."
 ,,Cože?" divila se zmatená Adriana. ,,Vy nejste lidé?"
 Seku na ni chvíli zíral, ale pak se rozesmál. ,,No jasně, že ne, co sis myslela? My jsme Stinní elfové. Žijeme pouze a jen v tomhle lese."
 Dívka si až teď všimla jeho špičatých uší. ,,Nikdy sem o vás neslyšela."
 ,,Fakt ne? Ani o normálních elfech?"
 ,,Jenom v pohádkách."
 ,,No, naši bratranci se asi umějí schovávat stejně dobře jako my." prohlásil.
 ,,Mimochodem, děkuju za záchranu."
 ,,To nic nebylo. Našli jsme tě kousek odtud. Ležela si tam jako leklá ryba." Adriana se lehce začervenala. Chvíli bylo ticho. Pak se ozval Seku. ,,Pojď se mnou. Keraj tě bude chtít vidět."
 ,,Kdo..."
 ,,Uvidíš."řekl. Adriana už nic nenamítala, zavěsila se do něho a společně se vydali do vesnice.


Stíny 2

21. září 2010 v 20:13 | Caroline
 ,,Adriano!" Někdo na ni volal. Nezpomalovala, šla přímo do lesa.
 ,,Tak počkej přece!" Teprve teď poznala podle hlasu svého bratra.
 ,,Jdu se jen projít."Zavolala přes rameno.
 ,,Víš že máš zakázáno tam chodit."Vedle ní se objevil udýchaný mladík, vyčerpaný tím, jak jí dobíhal.
 ,,Co s tim všichni furt máte! Jdu jenom do lesa!"
 ,,Ale do Stinného!!!"
 ,,No a co! Nechápu, proč se ho tak bojíte! Není na něm nic zvláštního."
 Bratr ji chytnul za ruku, čímž ji přiměl, aby se zastavila. Usmál se. ,,No dobře, ale nebudu to zase já, kdo tě pude hledat až se ztratíš."
 ,,Měl by ses odnaučit mě podceňovat. Do večera jsem doma."
 ,,Šel bych s tebou, ale..." bratr sklonil hlavu a hnědé vlasy mu napadaly do obličeje. Adriana se neubránila ušklíbnutí.
 ,,Chápu. Ale stejně - jdu sama, jasné! A jinak...
 ,,Já vím. Nejseš v lese."
 ,,Dík." Adriana ho vděčně poplácala po rameni. Bratr se na ni naposledy podíval a pak odběhl zpátky tam, odkud přišel. Dívka ještě chvíli stála a dívala se za ním, ale pak se otočila a vešla do lesa.

 Probudilo jí hlasité zapraskání. Už si zvykla na ticho a sebemenší zvuk ji rušil. Chtěla instinktivně vyskočit, ale když si uvědomila, že je bezmála čtyři metry nad zemí, zůstala radši sedět. Rozhlédla se. Nikde nic. Ještě chvíli napjatě pozorovala okolí, než se znovu uvolnila.
 Přemýšlela. O všem. Musela si to přiznat - ztratila se. Její bratr měl pravdu, jako vždy. Ale ne, není to tak zlé, přemítala, prostě pudu přibližným směrem, odkud jsem přišla a... a určitě... určitě najdu cestu domů... musím... Ale byla tu velmi malá pravděpodobnost, že trefí. Vzpomínala si jen na to, jak se bavily s bratrem a ona pak vstoupila do lesa. Ale tentokrát zašla příliš daleko.
 Stinný les ji přitahoval už odmalička, zatímco všichni ostatní se ho báli ona ho milovala. A teď se možná stane její záhubou. Skryla tvář v dlaních. Je sama a naprosto ztracená ve Stinném lese, má u sebe jen... Co u sebe vlastně má? Prohledala se, našla jenom náhrdelník po mamince a dlouhý nůž, který nosila vždycky u sebe. Takže s jídlem nebude zas až takový problém. Něco si uloví - snad. Ale co ji trápilo byla voda. Neměla u sebe ani kapku a pila naposledy včera v poledne. Doufala, že najde nějaký potok, nebo rybníček, také by mohlo zapršet. Přece nemůžu mít takovou smůlu, řekla si, určitě neumřu žízní.
 A s tímto slezla ze stromu, obezřetně se rozhlédla a vydala se tím směrem, kterým si myslela, že přišla.

 Seku odhrnul zástěnu z vrbového proutí a vstoupil do místnosti. ,,Neruším Keraji?"
 ,,Jasně že ne." odpověděl vysoký mladík, sedící na zemi.
 Seku se také posadil a chvíli se díval do plamenů, plápolajících v ohništi. ,,Potuluje se tu člověk." prohodil jakoby mimochodem.
 ,,Cože?"
 ,,Myslím, že je to dívka. Les si šeptá..."
 Keraj znepokojeně svraštil obočí. ,,Nesmysl. Člověk by do Stinného lesa nikdy nevkročil!"
 ,,Myslím, že jsme je podcenili, Keraji. Překonali svůj strach." opáčil Seku.
 ,,Stejně ji brzo něco sežere. Lidé jsou nezkušení. Nemají tu co dělat."
 ,,Jak myslíš." Seku se vytratil a nechal Keraje o samotě přemýšlet o tom, co mu právě řekl.

Stíny

19. září 2010 v 12:14 | Caroline
 Schylovalo se k večeru a ve Stinném lese panovalo šero - ostatně jako už od rána. Sem, na tohle strašidelné místo nikdy nepronikly sluneční paprsky. Bylo to nejspíš tím, že stromy byly hustě natěsnány na sebe a jejich koruny slunce nepropustily. Rozhodně to ale vypadalo, jako by sem slunce ani svítit nechtělo. Což ještě více potvrzovalo všechny hrůzostrašné historky, které si lidé o Stinném lese vyprávěli - a že jich bylo hodně. Nenašli byste člověka, který by sem dobrovolně vkročil - nebo možná ano, ale museli byste hledat hodně dlouho:-).
 Vítr zesílil a šustění listů se pochvíli změnilo v nesnesitelné. A jako mávnutím proutku zase ustalo - v lese se rozhostilo ticho. Každý kdo by se zde ocitl právě v tuhle chvíli by se okamžitě začal ohlížet po zdroji možného nebezpečí. Stinný les vypadal opravdu zrádně. Všudypřítomné křoviny přímo vybízely k tomu, aby se člověk zamyslel, kdo nebo co se v nich skrývá. Vystrašit dokázal i pouhopouhý vznášející se list. Náhodnému pozorovateli by se mohlo zdát, že list byl ze země vyzdvižen neviditelnou rukou, zavinil to však jen poryv větru.
 Setmělo se ještě víc a po lese se začaly plížit stíny. Jako nenápadní pronásledovatelé se pomalu sunuly kolem až člověka obklíčily. A teď by každý nejspíš zpanikařil, zaječel a pelášil pryč co mu nohy stačily. A stíny se plížily dál nehledě na to, že jim jejich "kořist" právě utekla. Už je tedy jasné odkud dostal les své jméno. O stínech se mezi lidmi povídaly různé pověsti. Říkalo se, že jsou to duchové, kteří straší právě ve Stinném lese. Každopádně byly dost strašidelní, a k tomu ještě to hrozné ticho...z toho se dalo velmi snadno zešílet.
 Noci ve Stinném lese byly nejhorší. Pokaždé les zahalila neproniknutelná tma jako černý závoj. Někdo by se nechal mylně uchlácholit v pocitu bezpečí - opak byl pravdou. Sice byla taková tma, že nebylo nic vidět - ani slyšet - ale člověk si musí uvědomit že on je vidětStinný les nebyl tak pustý, jak by se na první pohled mohlo zdát. Žilo v něm spoustu živočichů a také několik vašich "nočních můr", kteří lovili v noci a žádná tma pro ně nebyla oříškem.

 Věřte nebo ne, právě tady se odehrává náš příběh.

 Ten večer nebyl jako každý jiný. Les to věděl. Kapradiny se rozrušeně ohýbaly, stromy nevěřícně kroutily větvemi. Žaludy zapomněly padat ze stromů, stejně jako listy a stíny zamrzaly na místě. Zvířata překvapeně vylézala z nor a ti větší o to hladověji s výhledem na novou kořist. Člověk a tak hluboko ve Stinném lese!!! To ani ten nejstarší strom, co tu rostl nepamatoval.
 Byla to dívka. Běžela jako o závod, nevšímaje si do krve rozedřených rukou, kterými odhrnovala překážející větve. Po několika metrech už sotva popadala dech. Neudržela rovnováhu, sklouzla po navlhlém mechu a zahučela do křoví. S nadávkami se odtamtud rychle vyhrabala. Už nedokážu dál běžet, pomyslela si, přičemž se rozhlédla po okolí. Třeba se tu někam schovám... A pak jí to došlo. Vynadala si, že ji to nenapadlo dřív a rychle si vyhlédla strom na který se dá nejlépe vylézt. dala se do šplhání. Šlo to celkem snadno, až na to, že jí po chvíli uklouzla noha a ona málem sletěla dolů. Nachvíli se zastavila a mezi listy uviděla svého pronásledovatele.
 Obrovský vlk se plížil po lese s čenichem u země a očividně sledoval její stopu. Dívce při pohledu na něho naskočila husí kůže a neubránila se zachvění. Kdyby nevylezla na strom, určitě by skončila jako jeho večeře. Vlk tiše našlapoval a jen občas nastražil uši. Dívka si uvědomila, jak krásné zvíře to je. Určitě má hlad, řekla si a nejspíš by ho začala i litovat, kdyby jí nevystrašilo vlčí zavrčení. Stratil její stopu. Chvíli vztekle pobíhal kolem, ale pak to vzdal a odběhl pryč.
 Dívka si značně oddechla. Postřehla, že se ochladilo. Přitáhla si halenku víc ke krku a ruce si zachumlala do rukávů. Měla bych rozdělat oheň, pomyslela si. Ale to by musela slézt tam dolů a to se jí vůbec nechtělo. Byla už hodně unavená a tak se rozhodla, že přespí na stromě. Našla si pohodlné místečko s menším rizikem spadnutí. Naposledy se zachvěla zimou a pak usnula. 

ztracená ponožka

16. září 2010 v 17:01 | Elizabeth |  na přání

  pro nikču   

  Martin podívaje se na hodinky zalamentuje ,,už mám jen 2 minuty!". Rychle prohledává šuplíky aby našel druhou ponožku do páru. Se svím pokojíčkem je už hotov a přesouvá se jinam. Přemýšlí : ještě by mohla být u sestry ve skříni.
 Rychle seběhne se schodů dolů a jde prohledat sestře skříň : trička, trička, kalhoty, její růžoví kalhotky a i ponožky stejné barvy. Nic ! Pomalu se přesouvá do nižších šuplíků. Jak se tak prohraboval jejími věcmi narazil na co si tvrdého. Jakýsi málí zapisníček.
 Uvědomil si že nemá moc času tak běžel dál hledat ponožku a sestřin zápisníček si hodil do tažky. Náhle si uvědomí že ví kde je. V koupelně - no jasně kde jinde. Doběhne si pro ni a běží na autobus.
 Nestihl ho. Ihnet si položí otázku: Kdy jede další ? Ke svému překvapení zjistí že zná odpověď. Za čtvrt hodiny. Neví jak to. Nikdy o tom nevěděl. Sakra! Ubere mu to nejméně deset minut písemky. A to všechno kvuli jedné pitomé ponožce. Jaké jsou asi odpovědi ? 10, -2, 11m-n/2, 84 .  Přijede autobus. S tim vždy protivnym řidičem a pár debili ze školy.
  

Naděje umírá poslední

15. září 2010 v 17:39 | Caroline :-) |  carolin příběh
 Dívka přimhouří oči aby lépe odolávaly slunečnímu svitu. Dnes to vypadá na krásný den - jen ne pro ni, bohužel. Stojí na malé vyvýšenině a pozoruje dění pod sebou. Je to poprava jejího bratra. Má být exemplárně potrestán - to ale dívka nehodlá připustit. Je rozhodnuta zachránit ho.
 Snaží se co nejlépe zhodnotit situaci. Vidí dav lidí tlačící se před jakýmsi stupínkem, na němž klečí její bratr s hlavou pokorně skloněnou. Nad ním stojí vysoký mohutný muž, s mečem po ruce a nejspíš právě pronáší rozsudek.
 Dívka si hořce povzdechne. Kéž by to tak nikdy nedopadlo. Kéž by teď společně byly někde pryč, hlavně co nejdál od tohoto prokletého místa. Ale to už se nedá změnit. Život bratra závisí jen a jen na ní.
 Pevně semkne rty a zatne pěsti, čímž způsobí že se jí na rukou vzdouvají žíly. Nastal čas. Rychle ze svého ramene sejme luk a z toulce vytáhne šíp. Snaží se uklidnit své třesoucí se ruce. Když mine je všechno ztraceno.
 Napne tětivu a přitom cítí jak se jí roztřásla kolena. Ruce se jí potí a vlasy lepí na zátylek. Nasucho polkne a zamíří na muže pozvedajícího meč - přímo jemu mezi oči.
 Za normálních okolností by se i z takové vzdálenosti trefila přesně. Dívka však ví, že teď je vše jinak. Strach z neůspěchu jí pomalu ochabuje smysly. muž na stupínku se právě chystá ke smrtícímu úderu. Teď nebo nikdy. Dívčiny rozstřesené prsty neochotně pustí tětivu.
   Připadá jí že šíp letí celé dlouhé hodiny. Pomalu, pomalinku se přibližuje ke svému cíli. Dívka se ani neodvažuje dýchat. A jako ve snu vídí, jak šíp prolétl těsně vedle mužova pravého ucha.
 Minula. Minula! MINULA!!! Moc dobře ví, co se stane teď. Ví, co způsobila. Ale nevzdává se. Dokud bratr žije ještě je naděje. Znovu sáhne pro šíp. I přesto že ví že už je pozdě.
 Když muž postřehl zasvištění u svého ucha, překvapeně se rozhlédl. A neváhal už ani chviličku.
 Zatmělo se. Slunce zastínily černé bouřkové mraky, zvěstující naplnění těch nejhorších obav. Stejně tak se zatmělo i dívce před očima, když spatřila. jak její bratr padá tváří k zemi. Ze zad mu čněl meč.
 Zklamala. Nezvládla to. Je po všem. Už ani nevnímala jak jí z ruky vypadl luk, jak se se jí podlomila kolena a padá k zemi. Už necítila jak tvrdě narazila hlavou do země. Utápěla se jen ve své bolesti a žalu. Temnota ji pomalu pohltila.

čauky

15. září 2010 v 12:38 | ELIZABETH |  na přání
 rozhdla jsem se že sem budem dávat i povídky na přání pokud chcete abychom na vaše téma napsaly povídku napište do komentíků.

prolog-bouřka

11. září 2010 v 21:32 | elizabeth |  elizabetin příběh
Dívka běží a jako šílená se prodírá hustým porostem lesa. Neubrání se dalšímu pohledu za sebe. Už ji brzy dostihne řekne si když ve spěchu odstrčí další větev. Zahřmí. S leknutím pokračuje dál - o to rychleji.
Vběhne do močálu vody a bláta které ji beznadějně stéká do tak už hodně promočených bot. Při každém kroku je teď slyšet ještě o něco více hlasitější čvachtání než před tím. Zbývá ji ještě velká část cesty. Nezdává se. Běží dál.
Nevnímá okolí, jejím jediným cílem je dostat se domů. Do bezpečí. Ještě kousek a bude na konci močálu. Pět metrů, čtyři metry, tři metry, dva metry, jeden metr, už jí zbývalo jen přeběhnout louku. Ještě kousek -říká si.
Zvolna na ni začali dopadat kapky deště. Ještě chvíli, prosila. Teď ne, dyť jsem už tak blízko. Zpomalí. Vzdává to. Bouřka ji dostihla. Ví co dělat. Lehne si na zem do té příšerně mokré trávy a pozoruje jak kapky dopadají na louku i ji samotnou. Roztřese se. Vlasy dívce spadnou na obličej, ona však nemá sebemenší chuť ani sílu je zvednout. Nezvládla to.
Celá zmáčená na zemi ležící dívka pomalu vztává. Všechno jí to vyčerpalo. I bez podívání ví, že lahvička na jejím náhrdelníku změnila barvu - opět. To není dobré znamení.
Cítí, že se něco stalo. Něco čemu mohla zabránit. Už nemůže jít domů. Má zakázáno udělat cokoli dokut se nespojí s rodiči nebo popřípadě jinými lidmi od jejich skupiny. Musí jít někam, kde nebude tolik vidět. Třeba zpátky do toho příšerného lesa. Nesnášela ho.
Neměla ráda nic, co bylo jen trochu souviselo s tím, co umí. Neměla však na výběr a tak se pomalím krokem vydala zpátky. Když došla na okraj lesa, rozhlédla se. Nikdo v okolí nebyl. Sedla si na zem do tureckého sedu a soustředila se na svůj náhrdelník. Moc dobře věděla, co ta podlouhlá lahvička z části obalená zvláštním kovem dokáže, akorát moc dobře nevěděla jak na to. První co udělala bylo že si představila svou mamku - její obrázek se rozplynul. Ne, ne to ne ! Věděla co to znamená. Rychle to zkusila i u dalších. U všech se stejným výsledkem. Rozbrečela se. Za to okamžitě.
Jenomže kam to netušila. I přes hlasité vzlyky bylo slyšet zpěv ptáků. Už dříve ji napadlo že to zkusí, ale nikdy před tím jí to rodiče nedovolili - mohla by spadnout. Avšak teď si moc vybírat nemohla. Zkusí to. První co ji napadlo bylo že se rozběhne a skočí. Představovala si jak poletí. Boužel neletěla spadla rovnou dolů na kokos. Ze zoufalství vylezla na strom a vyskočila co nejvýš. Nespadla naopak stoupala což překvapilo i ji samotnou. Podívala se dolů na malé lidičky pod sebou a nachvíli se ji zatočila hlava. Ale i přes všechen strach z pádu lítání stálo za to. Za chvíli se ocitla v mracích kde si lehla na nejbližší bílí polštářek a odpočívala.
Nikdy se nedozvěděla jak tam ležela dlouho. Určitě však věděla jen to že ji probudil zvuk hromu. Téměř okamžitě vyskočila a dala se opět na útěk. Věděla že tentokrát neuteče. Po třech krocích ji uhodil ze zadu blesk. Na pár vteřin zůstala, ochromená silným úderem elektrického produ, ležet.
Potom už jen viděla jak ji táhnou někam pryč.

nekopírovat