• můžete dávat témata na povídky i vy - TADY

Červen 2010

I. GABRIELIN NÁVRAT Z DOVOLENÉ

22. června 2010 v 19:40 | Sára |  sáry příběh
,,Gabriello, nastupovat!". Pokřikuje nervózně máma. ,,Myslíš, že pan řidič bude čekat, až se vyprdelíš?" ,,Máti klid. Vždyť du." ,,Já ti dám klid. Už máme odjíždět a milostpaní se ještě vybavuje."
Gabriella je čtrnáctiletá dívka, která studuje na všeobecném gymnáziu v Houstonu. Prospívá s průměrem 1,2-1,4. Šprtna dá se říct.
Rodina Emmetova se vrací z dovolené na Jadranu. Gabriella se loučí se svým kamarádem Nickem.
Nick je také na dovolené. Není však s rodiči, ale se svou přítelkyní Mariou. Gabriella se s Nickem zná už od svých šesti let. Nickovi bylo letos šestnáct a Marie bude šestnáct příští týden. I když je Nick starší než Gábina perfektně si spolu rozumí. Vlastně s Mariou si rozumí o trochu víc:-)
Gabriella si nasedla, a autobus se rozjel. Příjezd byl plánován na osmou hodinu ranní. Gabriella se už těší na své kamarády, na tátu s bratrem, na spoluýáky, ale hlavně na svého křečka Allesse, kterého dostala ke čtrnáctým narozeninám.

2. kapitola Pozdě, ale přece

17. června 2010 v 20:33 | Caroline |  různé
   Lucas byl pohledný čtrnáctiletý kluk. Jeho sestra Annie byla o rok mladší, ale nedávala to na sobě nijak znát. S přehledem se vyrovnala Lucasovi ve všem, co vyžadovalo mozek a myšlení. Na ramena jí spadaly řídké blonďaté vlasy, zato Lucas měl hnědé střapaté, které se nedaly uklidnit žádným hřebenem. Společně s jejich matkou Juliou a otcem Frankem bydleli na statku asi 2 míle od vesnice. Vlastnili stádo krav, ovcí, koz a pár koní.
   Všichni se nacházeli v zemi Altarii. Nikdo se nikdy neopovážil uvažovat o tom, že by mohla existovat ještě jiná země. To ovšem Lucase překvapovalo. Rád snil o překrásných neznámých krajích tam za mořem, kde žijí záhadná, a přesto nebezpečná stvoření.
   Na severu Altarie se nacházely obrovské Kamenné hory. Jejich špičky sahaly až k mrakům a pramenily zde největší Altarijské řeky. Na východě a na západě, při pobřeží moře, se rozléhaly Listnaté lesy, domov rozmanitých druhů rostlinstva i zvířectva. Ve středu země se rozprostíraly Rozlehlé pláně- vyprahlé, suché a nehostinné oblasti. Zřídkakdy jste tu zastihli pobíhat nějaké zvíře, natož růst rostlinu. Celé Altarii dominovalo jezero Truedon. Bylo tak velké, že se po něm lodě plavily několik dní. Z této obrovské vodní masy čerpaly tisíce lidí.
   Altarijskému království vládla moudrá, ale stará královna Nathalie. Lidé jí měli velmi rádi, a přesto se musela potýkat s rebely, kteří ji chtěli svrhnout. Z počátku to byla jen malá skupina královniných odpůrců, pak se však tak rozšířila, že dokázala čelit i královskému vojsku. Nathalie z toho byla velmi nešťastná a zachmuřená, ale odmítala ustoupit z trůnu ve prospěch rebelů. Královna nejspíš tušila, že to pro ni špatně skončí. Byla velmi ostražitá, protože by rebelové mohli velmi snadno umístit ke královskému dvoru svého špeha. Bylo všeobecně známo, že se snaží ovrátit útok rebelů u hlavního města Gerdonu. Kompromis, výhružky, nic nepomáhalo. Byla to beznadějná situace.

   Boj skončil. Po zemi se povalovaly stovky zkrvavených a pokroucených těl. Dívka se odvážila vyjít z úkrytu a z té podívaní jí po tváři začaly stékat slzy. Přecházela bojiště a hledala ty, kteří přežili. Zastavila se u muže, který utrpěl bodnou ránu do břicha. Jako zázrakem ještě žil. Klesla na koleno, strhla muži helmu a odkryla jeho špičaté uši. ,,Nado? Slyšíš mě?" zavzlykala. ,,A... Adriano? Jsi to ty?" zalapal po dechu. ,,Ano." Dívka mu podepřela hlavu a upřela na něj své uslzené oči. ,,Adriano... Musím ti říct, že..." mužovi poklesla brada, naposledy vydechl a zavřel oči. Byl mrtev.
   Dívka ještě dlouho klečela u jeho těla a plakala. Zemřel jí v náručí. Jenom to ji dokázalo zlomit.

   Zatraceně! naštval se Lucas. Už zase! Vyhrabal se z postele a vrávoravě přešel ke kádi s vodou. Když uviděl svůj odraz, málem vyjekl. Pod očima měl obrovské kruhy, tvář pobledlou a vlasy mu trčely na všechny strany. Potlačil zívnutí. Copak jsem vůbec nespal??? Do hlavy se mu nahrnuly další otázky. Jak je možné, že se mi zdálo pokračování toho snu? Zamyslel se. Byl ten muž ve snu elf? A co ta dívka? Jmenuje se Adriana? Bude se mi ten sen zdát každou noc? Proč sem tak nevyspalý? Odpověď na tyto otázky neznal. Po dalším uvažování dostal hlad, a tak se vydal do jídelny.
   ,,stalo se ti něco?" vylekala se máma, která na něj spolu s Annie užasle zírala. ,,Ne... Jsem v pohodě." Zdálo se, že mu nevěřily.,,No, nejspíš by ses měl najíst." připomenula Lucasovi, který právě zíral na krajíc chleba před sebou. Annie se ozvala:,,Zase se ti zdál..." ,,Ne!" zarazil ji rázně Lucas. Vypochodoval ze světnice ven, zatímco ho Annie dobíhala.
   Chytla ho křečovitě za zápěstí, čímž Lucase zastavila. ,,Nejsem hloupá! Podívej se na sebe. Zdál se ti ten sen, viď? To samý, nebo..." ,,Pokračování." zavrčel. ,,Tohle už nemůžeme považovat za náhodu, protože to náhoda není." ,,Já vím" Annie uvolnila sevření. ,,Pokud to takhle pude dál, bude s tebe chodící mrtvola. A to není normální."
   Když odešla, Lucas si vztekle promnul zápěstí. Jako by to sám nevěděl.

1. kapitola Zdání klame

13. června 2010 v 20:10 | Caroline |  různé
   Celými Rozlehlými pláněmi se rozléhal vřav bitvy. Každé zvíře, každý ať velký nebo malý tvoreček prchal co nejdál od toho ukrutného boje. Země se zbarvila do ruda pod obrovským přílivem krve. Bojovníci padali na zkrvavenou zem s bolestivým výrazem ve tváři. V téhle bitvě přežijí jen ti nejsilnější, to bylo jasné. Najednou přilétlo na pluk ozbrojených vojáků mračno šípů. Ti, kteří se nestihli zakrýt štíty, padli.
   A to všechno viděla na vlastní oči. Seděla nedaleko, ukrytá za keři a truchlila nad smrtí svých nejbližších přátel.

   Lucas sebou trhnul. Byl to jen sen, uvědomil si, jakmile zjistil, že leží v posteli. Ta bitva mu však stále prolétávala hlavou. A ta dívka... Byla opravdu půvabná a zhruba odpovídala jeho věku. Kaštanově hnedé vlasy jí spadaly až po pás a pronikavě zelené oči jí zdobily tvář s ostře řezanými rysy. Ale to utrpení, které musela snášet bylo pro Lucase nepředstavitelné.
   Nemohl si tu myšlenku vypudit z hlavy, a tak si šel opláchnout obličej studenou vodou. Potom se vydal do jídelny, kde už na něj čekala máma. ,,Ahoj, tak konečně si vzhůru," usmála se. Lucas jí pozdravil, posadil se ke stolu, popadl bochník chleba a dal se schutí do jídla. ,,Až se vzbudí Annie, půjdete spolu pomoct tátovi na pole." poznamenala máma. Lucas se nesnažil odporovat. Stejně to tak vždycky dopadne. S jeho sestrou-Annie pracují až do oběda na poli, potom Annie pomáhá mámě uklidit dům a uvařit, on zatím dohlíží na dobytek. Pozdě odpoledne se k němu jeho sestra znovu připojí a jdou společně na louku, kde trhají byliny, ze kterých máma vaří čaj. Někdy se s tátou vydají do vesnice, aby nakoupily potřebné věci a občas je máma po večerech učí číst a psát.
   ,,Ahoj mami a Lucasi!" hlasitý ohlas Annie ho vyrušil z přemýšlení. Vesele došla ke stolu, posadila se vedle Lucase a očividně hledala něco k jídlu. Potom se podívala na Lucase a podivila se:,,tak ty už si stačil sníst celej bochník chleba? A co budu jíst já?" Lucas se koukl na zbytek chleba, který žmoulal v ruce. Sklopil oči. ,,Promiň Annie." Ta se však zasmála a šťouchla ho do žeber. ,,Prosimtě, ty se necháš hned nachytat. Vezmu si něco jinýho." Tyhle její vtípky Lucas nesnášel. A umínil si, že jí to oplatí. ,,A co ty? Vždy tak dochvilná Annie vstávala nějak pozdě, ne? Neříkala si, že tě vždy přesně budí sluneční paprsky?" Annie si odfrkla, ale nenechala se vyvést z míry. ,,To víš, kdybys před moje okno nepostavil ten svůj... Jak tomu říkáš? Krumpáč?" zahihňala se, ,,tak bych se jistě vzbudila včas." Lucas už chtěl něco namítnout, ale máma ho zarazila:,,Už toho nechte a radši běžte pracovat na pole."
   Mimochodem, ten ,,krumpáč", o kterém mluvila Annie vyráběl Lucas podle vzoru táty. Bohužel se to krumpáči podobalo jen vzdáleně, čehož si byl Lucas vědom.
  
   Během cesty na pole začal Lucas opět myslet na to, na co si myslet zakázal. Tolik ho to zžíralo a trápilo, že ten svůj sen nakonec vyklopil Annii.
   Nezdála se být překvapená, rozhozená ani pobavená. Annie měla pozoruhodnou schopnost udržet si svůj rozporuplný výraz. Nakonec podotkla:,,Nevím, jestli ti mám věřit nebo ne. Ostatně, je docela zajímavé, že se ti zdají takové sny." Všimla si jeho zamyšleného výrazu. ,,Nejspíš asi sníš (jako každý kluk) o bitvách, které vyhraješ a staneš se národním hrdinou. Pokud si tohle myslíš, seš blázen." ,,No to teda určitě. O bitvách nesním." zareagoval Lucas. ,,Nejspíš ano. Nebo mi snad chceš říct, že nemáš dost odvahy, abys někdy do takové bitvy šel a usiloval o vítězství?" Lucas se zamračil. I přes svou rozjařenou povahu byla Annie dost chytrá. Vždy ho předčila svou mazaností, vychytralostí a svým důvtipem.

ahoj

11. června 2010 v 20:57

obr1
 Tento blog založily  kamarádky elizabeth, caroline a sára. Všichny 3 jsem budeme psát příběhy nebo povídky které jsme si vymysleli. Prosím vás omluvte případné chyby. Kdyby chtěl být někdo naš SB napište do komentíků.

nekopírovat