• můžete dávat témata na povídky i vy - TADY

Čarodějnice na útěku - Celia Reesová

7. července 2012 v 12:51 | Caroline |  různé
Tento příběh se odehrává ve druhé polovině 17. století. Hlavní hrdinkou je čtrnáctiletá angličanka Marie Newburyová, sirotek, která vyrůstá se svojí opatrovatelkou - "babičkou" ve velmi prostých podmínkách. Hned na začátku knihy je její babička obviněna z čarodějnictví, mučena a nakonec popravena. Podezření padne i na Marii a ta je nucena opustit svou rodnou zemi a odcestovat společně se skupinou puritánů do Ameriky. Nalezne přátele, usadí se v nově založené osadě a musí tvrdě pracovat, aby vůbec přežila zimu. Marie doufá, že se na ni konečně obrátí štěstí a ona tu bude vést poklidný život. Jenže ani zde, v Americe, se nevyhne podezření z čarodějnictví tak snadno, jak si myslela...

Můj názor: Tento poutavý historický román se mi velmi líbil. Je psán formou deníku, který podle autorky údajně skutečně existuje a našel se ve staré Mariině prošívané přikrývce. Kniha mě nadchla věrohodným popisem tehdejší doby (např. každodenní život osadníků) a tím, jak snadno se lze vcítit do Mariiných pocitů a prožívat s ní její napínavý příběh. Román pokračuje druhým dílem s názvem Čarodějnice se vrací. Obě dvě knihy mohu vřele doporučit.

 

PoD MaSkOu aNeB PrO PrZeCzTeNiIi pOuZhIiIt dEwYpAtLaAaToR

9. prosince 2011 v 16:33 | Elizabeth Aletwi |  různé
MaSkA Ye nEcO, cO NaAaM W PrWnIiI RzAdE PoMaAaHaAa. KdYzH PoTrZeBuYeMe dObRzE PuUuSoBiT, Ye pRwNiIi wOe, Co sI TeEeMeRz nEwEdOmKy nAsAdIiImE A PoSlEdNiIi cO Si sUnDaAaMe. LiDi kOlEm sEbE PoSuZuYeMe pRzEwAaAzHnE PoDlE MaSkY WoE, kTeRoU NoSiIi.
MaSkA: wEsElIiI A WtIpU, xYtRoStI, sLuShNoStI A MnOhA DaLsHiIiX. tRwAaA WsHaK DlOuHo nEzH CzLoWeKa zNaAaMe nAtOlIk, AbYxOm oDhAdLi, Co yEn hRaYe a cO Ne.
oBwYkLe dIiIkY MaSkAaAm zApAdNeMe dO KoLeKtIwU NaAaM SyMpAtIcKyYyX LiDiIi, NeBo nAaAm pRzInAaAsHiIi yInEeE WyYyHoDy.
KdE YsOu wYyYhOdY, bOhUzHeL MuSiIi bYt i nEwYyYhOdY. s mAsKoU To uZh nEySmE Mi. S MaSkOu ySmE AuToMaTiCkY PrZiRzAzOwAaAnIiI K UrCzItEeE SkUpInE LiDiIi (BlBeEe bLoNdYyYnY, sHpRtI Co sE NeUmIiI BaWiT...) A TiIiM PaAaDeM Se oD NaAaS OcZeKaAaWaAa i uRcZiTeEe xOwAaAnIiI. nAsHlA By sE KuPa lIdIiI WoE, sE StEyNoU MaSkOu yAkO MaAaTe wY, cZiIiMzH WaShE OsObNoSt zTrAaAcIiI KoUzLo oRiGiNaLiTy.
YsEm oPrAwDu mOcInKy rAaAdA, zHe zHaAaDnAaA MaSkA NeDoKaAaZhE CzLoWeKa zAkRyYyT Na sTo pRoCeNt.
PS.: EnOm pOkUs

pro elousheka na přání

9. září 2011 v 15:33 | Elizabeth Aletwi |  na přání
Je zvláštní jak někteří lidé uvažují. Lotka uvažovala opravdu zvláštním způsobem. Každý chce mít někoho, kdo mu bude blízký, bude ho dobře znát a bude si s ním rád povídat. Jenže existují i výjimky, které právě něčeho takového bojí. Lotka byla přesně takoví typ člověka. Nechtěla aby jí lidi chápali a tak vždy udělala opak toho co se od ní očekávalo. A tak se její okolí naučilo od ní nikdy nic neočekávat.
Zrovna včera ležela v posteli a přemýšlela, co by za se vyvedla. Myšlení jí šlo velmi pomalu. Byla jedna ráno, z únavy už byla hodně otupělá. Je vůbec ještě nějaká věc kterou by mohla překvapit? Tou jedinou věcí co od ní ještě mohou čekat. Nevypočítatelností. Takový paradox. Usmála se. Neměla by s tím skoncovat? Dyť kvůli tomu neví ani co jí jde, co má ráda, co jí baví a v neposlední řadě jaká by byla kamarádka. Nikdy o sobě nikomu nic neprozrazovala. Vlastně si ani nebyla jistá, zda má co prozradit. Bylo jí to upřímě jedno.
A teď? Kouká do blba. Nejspíš ještě pořád vzpomíná na dnešní zážitek.
Ráno nešla do školy - měla "písemkovou chřipku" a tak se jen potulovala po okolí. Město ve kterém bydlela doslova milovala. Tolik strašidelných zákooutí nikde jinde neviděla. Ráda se procházela potemělími uličkami. Schovávala se za úzkými cestami za domy. Nejlepší to však bylo za tmy a né teď místo školy. Nikdy se nebála, nebyla sama. Měla svůj stín. Jmenoval se Laura. Když Lotka chodila od lampy k lampě Laura se vždy prodloužila, zkrátila a pak zase prodloužila.
Žádný jiný člověk ní nevěděl. Mysleli by si že je cvok, kdyby jim řekla, že si vymyslela kamarádku.
Prošla uličkou. Potřebovala se dostat k řece. Zahla do prava hned zase do leva.
,,Au!" Do něčeho narazila. Začala si mnout hlavu. Podívala se před sebe. Otevřené dveře. Měla chuť se podívat dovnitř. Neodolala. Potichým našlapováním vstoupila dovnitř. O tomhle domě se říkalo, že tu straší. Laura se tomu ani nedivila. Dům byl velmi ponurý a vypadal, jako skladiště. Pavučiny v rozích, myší bobky na podlaze i odporný puch přispívaly k hrůznému dojmu. Ale bylo tam prázdno. Nikde nikdo. Jak dlouho bude asi trvat přesvědčit o tom kamošky?
 


Bartimaeova trilogie - Jonathan Stroud

31. května 2011 v 19:09 | Caroline |  různé
Bartimaeova trilogie, jež obsahuje knihy Amulet Samarkandu, Golemovo oko a Ptolemaiova brána, je poutavý příběh plný magie, humoru, tajemství a nebezpečných spiknutí. Všem, kdo nepohrdnou dobře podaným fantasy příběhem, ze srdce doporučuji.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Na začátku se ocitáme v Londýně, kde vládnou sobečtí mágové, kující pykle pro svůj vlastní prospěch. Zdrojem jejich síly jsou magické bytosti(máridi, ifríti, džinové, folioti a šotci), nucené plnit všechny jejich příkazy.
Bartimaeus je 5 tisíc let starý, vtipný a vynalézavý džin, který nejvíc nesnáší, když ho někdo podceňuje. Jako magická bytost, tj. démon, musí poslechnout povolávání mágů a plnit jejich rozmary, dokud ho nepropustí, což ho otravuje na nejvyšší míru. Dříve byl služebníkem egyptských faraonů a jiných významných osobností. Jaké je jeho překvapení, když ho tentokrát povolá sotva dvanáctiletý ctižádostivý kluk jménem Nathaniel a žádá od něj téměř nesplnitelný úkol, jen aby se pomstil vysoce postavenému mágovi. Bartimaeus má ukradnout amulet Samarkandu, velmi hodnotný a mocný artefakt, bohužel však dobře střežený. Díky osobní pomstě rozehrává Nathaniel i jeho džin nebezpečnou hru, plnou spiknutí, intrik a vražd.

Ukázka
Bartimaeus k Nathanielovi: ,,Dávej pozor, kde necháváš válet svoje oběti. Ukopnul jsem si o to palec."




zdroje obrázků: tady, támhle a zde

hvězdy3

26. května 2011 v 18:07 | Elizabeth aletwi
,,Tady budeš bydlet Anastasio" řekl vousaty muž v obleku. Okamžitě na to odešel.
Any se trochu rozpačitě usmívalal.
,,Ahoj, já jsem Mark, tohle je Dana, toto Martin a Robert" V rychlosti mark v rychlosti představil sebe a své spolubydlící. Any přelítla očima neobyčejně zvláštní, nesourodou partičku. Tvořil jí jeden asiat, jedna holka s orandžovími vlasy a další dva kluci jeden ostříhaný na ježka a druhý na máničku.
,,Jo a za čtvrt hodiny začíná vyučování" řekla Dana
,,Hmmm" Any vyvaleně kouká na ostatní

* * *

Společně doběhnou do třídy. Jak později Any pochopila, šlo v jen o to, aby nebyli celí den na pokojích. Učebna byla taková velká herna se vším možným i nemožným. Jediné omezení byl zákaz jakéhokoli hluku.
Any si sedla na koberec, stejně jak seděli všichni ostatní v místnosti. Podala si knížku z regálu a četla.

pokus...

25. května 2011 v 20:17 | Elizabeth Aletwi
Pan prezident Pýcha panoval. Protože panoval prováděl pokusy. Přemýšlel. Pokleknul, poskokočil popošel. Pakliže postaví palác, pozbyde peněz. Pakliže postaví pekárnu příjme příjem, protože panuje. Poskočil: ,,Profesor Pokemon!"
Poslal posla pro profesora Pokémona. Posel přijel poněkud pookřálí, protože Pokémon pořád pokecával:,,Pekárna, preclíky, piškoty, pusinky, pro Pikačua"
Pýcha podal Pokémonovi pohoštění: pangásijus podávaný po Paříšsku. Pokémon polykal pečeni.
Po postavení pekárny přišel prosincoví pondělek.
,,Pomóc, Podaní protestují, proti pohromám, pane" pokřikoval překrásný pomocník pekaře
Protestující protestant pyšný Puclík pracující policejně, pohodil pankáčem, počeš popošel po pěšince.
,,Pýcha pryč, Pýcha pryč" promluvili protestující. Palcáty poletovali po poli. Proklatě příšerné počasí působilo ponuře. Protestující popoběhli pobodat prezidenta. Plesk, plesk, pleskali políčky pro prezidenta. Polámaný prezident protest přežil, protože přišli polednice. Polednice pocítili pach: ,,Počůraný prezident" pohlédly po Pýchovi.
,,Paparatzzi poběžte" provolávali polednice. Paparatzzi pošli při posledním protestu. Polednice projistotu pomlčeli.
,,Parchanti! Pochcípali!" poznamenali pak potichu polednice, pak přísně pohlédly po prezidentovy, proletěli pokojem pryč.

kniha: Zlodějka - Sarah Waters

19. května 2011 v 21:04 | elizabeth aletwi
Zlodějka je skvělá knížka. Náhodou jsem na ní narazila v knihovně. Tady je její popis:

Autorka Sarah Waters tento příběh zasadila do Anglie 19.století. Na začátku s ocitáme se v Londýně, společně s hlavní hrdinkou Sue Trinderovou, jejíž matka byla pověšena za vraždu na šibenici, kdyžbyla její dcera ještě malá. Sue však nikdy nebyla úplný sirotek. Starala se o ní paní Suckbyová, překupnice kradených věcí.
V jejím domě se hrdinka často setkávala s různými zlodějíčky. Jedním se zlodějů se kterými se setkala byl "Šlectic". Ten podváděl mladé majetné ženy a připravolal je o peníze tím, že si je vzal, a pak se jich zbavil. A právě tento muž přišel do domu, kde bydlela Sue, s plánem jak podvézt Maud Lillyovou žíjící společně se svím strýce na panství Briar. Vše jde jako po drátkách až do chvíle kdy (nebudu prozrazovat).

Když jsem četla první část knihy byla jsem nadšená, v druhé části první trochu zmatená, pak překvapená a
v poslední třetí části jsem už jen koukala. Velké plus pro mě byly překvapivé zvraty, stejně jako nepředvídatelnost děje.


déšť 5

17. dubna 2011 v 14:12 | Elizabeth aletwi
Chtěla bych upozornit, že v průběhu příštího týdne moh do tohoto článku přidat další část (do nadpisu napíšu:
déšť 5 - 1. i 2. část)

Ingrid už před hodinou dorazila do školy, když Amy s Richem začaly snídat. Míchaná vajíčka.
,,Co chceš dneska dělat?"
,,Nadtím sem nepřemýšlela" promluvila poněkud smutně ,,Asi hledat na internetu"
Richard mlčel. To co se mu stalo včera mu přišlo jako sen. Pohlédl na Amalii - sklopenýma očima soustředěně pozorovala talíř. Kruhy pod němi prozrazovaly nedostatek spánku. S mastnými vlasy vypadala hodně špatně. Rich chvíli uvažoval, zda ji má odvézt do nemocnice. Rychle tu myšlenku zahnal, věděl že je jen smutná a nepotřeboval žádnou histerickou scénu.
Amy vstala od stolu. Kabelku si hodila na rameno, šla do kavárny. Vyšla z hotelu, přešla ulici a vztoupila do restaurace. Zapnula počítač. Vůbec netušila, co má hledat. Pomatovala si jen rozmazané obrázky. Bylo tam hodně stromů - asi v lese (Přišlo jí to jako v pohátce o červené karkulce. Žila byla jednou jedna holčička...). Pomatovala si, že často jezdily do nějaké Německé vesnič.
Hlasitá melodie. Amalie uslyšela hlasitou melodii. Mobil! Zmáčkla tlačítko a dala si telefon k uchu.
,, Amy, Hned jak zavěsim vyndej z mobilu baterku sejdeme se na náměstí." Hovor evidentně skončil. Amy nechápala, přesto vyndala baterii z mobilu a rozběhla se k náměstí. První uličkou, pak druhou, zahla doprava. Dostavila se tam. Rich už tam stál. Amy si to zamířila přímo k němu.
,,Pojď támhle je auto" řekl jí
Jestli měla Amalie s těmi lidmy pravdu, pak měli problém. Chvilku potom co odešla z hotelu, totiž Richardovi zazvonil telefon. Byli to jeho kolegové a chtěli vědět kde je.
Do něčeho, mobily se přeci dají vystopovat, ne? - Došlo mu. Zavolal Amalii a odvezl auto za náměstí. Když tam teď takhle stál přišlo mu to celé padlé na hlavu. Věděl jaká šílenost je tomu věřit, zároveň věděl také jaká šílenost je tomu nevěřit.
---
,,Kam mám jet?" zeptal se Rich Amy, které právě došlo, co se asi stalo.
,,Přbližně?" chvíli přemýšlela ,,směr Plzeň, dál uvidíme" řekla.


jak si představuji nadpřirozené bytosti

14. dubna 2011 v 13:20 | Elizabeth Aletwi |  něco o nás
Takhle si představuju nadpřirozané bytosti. Pokud vás napadne co bych mohla dodat, prosím napište do komentářů.
upír
Hrdý, tajemný gentelman, s vybraným chováním, obvykle oblékaný v černé barvě, s křídově bílím obličejem. Aby přežil musí pít krev. Má dobrou paměť.
pekelník
Lstivý, úlisný, mužík, který umí přesvětšovat lidi a má na ně odhad. Tmavší pleť není podmínkou, ale je nejobviklejší. Získává duše do pekla.
vodník
Veselá postavička s výrazně červenou pusou a bílobíle bílími vlasy. Je velmi zručný. Radost mu dělá topení lidí, kterému nedokáže odolat.
čarodějnice
Červené vlasy, větší nos, zářivě zelené oči. Dělá si v podstatě co chce. Může dělat různé kouzla, trvá však nejméně rok tréninku, než dokáže bezchybně provést i nejjednoduší kouzlo. Obvykle velká citlivka.
princezna (ne ta opravdová co může vládnout nějaké zemi)
Blondýna přitahující muže, kteří se do ní obvykle beznadějně zamilují. Miluje peníze a přepych (pro ten by udělala cokoli)
andělé
Hlavní poznávací znak těchto bytostí jsou modré očí. Obecně mají velmi příjemnou povahu. Umí se zneviditelnit a přenášet. Jsou stydlivý. Mají víc štěstí jak rozumu.

mrak5 - 1část a 2 část

8. dubna 2011 v 19:35 | elizabeth aletwi
Ingrid pomaloučku otevře oči. Zvedne hlavu, aby se podívala na hodinky, okamžitě ji však padá zpátky. Chce se jí ještě spát. Má velice špatnou náladu. Oči mokré od slz pomalu usychají. Už to nemůže hrát na všechny tři strany. Ztrácí se ve vlastních lžích. Častokrát neví co si vymyslela a co je pravda. Má chuť rozmlátit si hlavu o zeď nad sebou. Co se asi stane až umře? Bude za ni někdo plakat? Mamka ano, taťka asi taky, kamarádky - možná. Nikdo ji však nebude znát. Zavřela oči a opět usnula.
,,Stávej!" řekla Agáta
Asi už budu muset -pomyslí si Ingrid

Do školy dorazily asi v půl osmé. Ingrid si sedla na židly a začala dopisovat úkoly. Pozorovala v okně mraky které pluly po obloze.
Dveře třídy se rozleťely. Podle hlsu bylo Ingrid jasné, že přišli kluci. Nevnímala je.
,,Ahoj cvoku" rukou jí schodil ze stolu pár věci
To je debil -říkala si
Najednou ucítila něčí ruku na rameni. Instinktivně po ní za sebe hmátla, a klukovi, v které poznala Dušana. Tomu nezbilo nic jinýho než jít dopředu. Ingrid měla velký vztek, tak ho vší silou strčila dopředu. Dál ho už nevnímala, jelikož pokračovala v praní. Nebo praní, kluci utíkali a ona je chytala.
Hra postrádala jasných pravidel, což mělo za následek, že to většina žáků pojala jako: všichni poti všem.Třída, kde vzduchem lítaly křídy i mokrá houba, se pomalu naplňovala, tak jak postupně přicházely další kluci a holky. Zazvonilo. Bitva tím zkončila. Šli se zahladit stopy.
Učitelky vešla do třídy společně s... Dušanem.
A do háje -říkala si Ingrid- ten idiot
,,Ingrid, pujdeš se mnou, prosím?!" řekla třídní, která svou postavou připomínala malého hrocha
Vyšli na zpátky na chodbu.
,,Můžeš mi říct jediný rozumný důvod,proč si mu zlomila ruku?" zařvala na ni. Po této otázce mlela ještě něco, ale to už Ingrid neposlouchala.
tohle já nemám za potřěbí -pomyslela si. Naštvaným krokem odcházela pryč.
Věděla přesně kam pujde.
- - -
Crrrr.....
Zvonila Ingrid doma u dveří. Zevnitř vykoukl překvapený obličej jejího táty.
,,Co, tu děláš? Diť" na chvíli se odmlčel ,,Diť máš být ve škole"
,,Mám, ale nechci"
,,Jenže ty tam chodit prostě musíš" a začínal nebezpečně rudnout ,,volám do školy"
Dobře, plán Bé -řekla si
Vytáhla mobil a rozešla se. Chvíli do něj za chůze mluvila, a pak zahla do úzké uličky spojující tuto pěšinku se silnicí.
Na první pohled vypadala docela klidně. Pod povrchem to v ní všakvřelo. Vztek, zmatenost i lítost. Co to vlastně udělala? Znovu se dostavil klaustrofobický pocit. Teď nemá na výběr. Už se nemůže vrátit, dřív nebo později by k tomu ale stejně došlo.

Kam dál

nekopírovat